Jste srdečně zváni!

NEPÁLSKÉ VEČERY V RYBĚ

Nejbližší večer se uskuteční 13. října 2011. Hosty večera na téma "NEPÁLSKÉ PUTOVÁNÍ" budou studentky CARITAS - Vyšší odborné školy sociální Olomouc, Klára Hamplová a Ludmila Heriánová, které strávily pět měsíců v Nepálu při získávání zkušeností s rozvojovou pomocí. Další večery jsou plánovány obvykle na druhý čtvrtek v měsíci, takže 10. listopadu a 13. prosince se můžete těšit na zajímavé hosty, které mají něco společného s Nepálem.

Více informací na
http://www.namastenepal.cz/cz/menu/
http://www.rybanaruby.net/rybanaruby-program-klubu

Město, které založil sám bůh Shiva

Při cestě napříč severní Indií ještě navštěvujeme Varanasi. Město, které založil samotný bůh Shiva. Toto město je nejstarším městem na světě, ale svůj význam a věhlas získalo především díky řece, lemující toto město. Je to řeka Ganga, dle víry v Hinduismus, postvátná to řeka, jejíž voda smyje hříchy z každé lidské bytosti. Již po příjezdu do tohoto města cítím malou nervozitu, přeci jenom se nacházíme už tak blízko Gangy. Naše první kroky proto směřují právě k řece. Procházíme ulicemi, spolu s poutníky a padajícím večerním šerem až na břeh řeky.

Posvátno tohoto místa, mě ihned pohltilo a hluboko zasáhlo. Jsem v údivu! Nacházíme se na tzv. Ghátu, neboli místě, kde dochází k očistným rituálům, místě, kde se tradičně pálily lidská mrtvá těla, pro tyto účely jsou vyhrazeny pouze dva gháty, kde neustále plápolá oheň.

Největší kouzlo má ovšem Ganga za úsvitu, slunce vychází na druhém břehu řeky, zářící svým slabým, ranním svitem na hladinu řeky a poutníky, vykonávající ranní očistný rituál. Osobně přítomnost vody na svém těle záměrně nevyhledávám, v řece totiž můžete vidět všechno, odpadky, věnce z květin, mrtvá těla, výkaly. Snad je řeka opravdu tak posvátná a dokáže léčit duši, či víra Hinduistů je natolik silná, že je uchrání a mohou si vážit každého okamžiku v řece. Všechny ranní rituály sledují s respektem a úctou a nechávám se unést jejich sílou.
Město je díky břehu řeky oslnivé svojí energií, a pokud se záměrně ztratíte v malých, úzkých uličkách, kde před dveřmi starých domů probíhá veškerý všední a obyčejný život, kde se nachází spoustu nenápadných chrámů, občas projde kolem kráva či pes, odpadky se válí všude, lidé posedávají na zápraží a popíjí čaj, ucítíte Varanasi jako město samotné.

Je téměř nemožné se ve spleti těchto uliček vyznat, proto se o to ani nesnažím a nechávám se unášet vlastními kroky tam, kam mě zavedou. Zavedly nás o pár dní později do města Agra.Toto město jako samotné není až tolik populární, ale my jsme zde přijely uzřít na vlastní oči jeden ze sedmi divů světa – Taj Mahal.

Stát před divem světa jakým je Taj Mahal, je vskutku dechberoucí, před nesmírnou jeho krásou a velikostí, je člověk udiven, jak jen mohla Toto stvořila lidská ruka. Stavba trvala 22 let.
5 měsíců je za námi, Nepál je vskutku krásná země! Země, kde mezilidské vztahy jsou blízké a srdečné, země oplývající kouzelnou krajinou, kde se lidé sklání před majestátností hor a popíjí mléčný čaj, země plna lidí s úsměvy na tvářích, kdykoli ochotni pomoci. Jak je výstižně řečeno v jednom průvodci, Nepál nezměníme, nýbrž on změní nás.

Závěrem bych chceme předně poděkovat rodinám, které nám byly neustálou oporou. Dále děkujeme naší škole CARITAS – Vyšší odboré škole sociální Olomouc, která nám umožnila tuto nezapomenutelnou zkušenost, dále také naším sponzorům, firmě High Point, Gemma, Prabos, Direct Alpine, Rejoice, Saltic, Outdoor a Sport Slavičín, E-outdoor sport Praha a Buff. Bez jejich hmotných darů, bychom se jen stěží mohly podílet na místních projektech. a závěrem také samozřejmě Valašskému a Slováckému deníku, konkrétně p. Urubkovi a p. Bohunovi, díky nimž jsme se mohly podělit o své zážitky s vámi.

Čaj, kam se jenom podíváš!

Naše cesta míří za záhadou čaje. Jako jediné nepálské Fair Tradové zboží se do naší republiky dováží právě čaj z čajové oblasti Kanchanjunga, která se nachází až na severních hranicích s Indii a Tibetem. My ovšem nemáme tolik času na návštěvu tohoto místa, proto se vydáváme za čajovými plantáži do oblasti Ilamu, přesněji do stejnějmeného horského městečka.
Již cestu do Ilamu začínají lemovat malé čajové keříčky, krásně zarovnané pravidelným sběrem. Naším cílem je přijít na kloub tomu, co všechno se skrývá za lahodným šálkem horkého zeleného či černého čaje. Jako první proto navštěvujeme 120 let strarou továrnu na zpracování čaje, ta v dnešní době již není v provozu, ale zjišťujeme, že právě před 120-ti lety zde byly zasazeny první čajové keříky. Následujícího dne se vydáváme do jiné továrny. Již v její blízkosti cítíme vůni čaje, která se nese po okolí. Tady se nás ochotně ujímá sám pan manažer a celý postup zpracování místního čaje nám vysvětluje a názorně ukazuje.

Domů se navracíme již za večerního šera, místní vytahují baterky a svítí si na cestu, stejně jako i my svítíme darovanou čelovkou od E-outdoor Praha. Jsme plny poznatků, čajové lístky se zde vykupují přímo od farmářů, kteří čaj sbírají na svých políčkách, díky čemuž se tento čaj může považovat za organický. Sklizeň probíhá od března do listopadu, přesněji ve 4 obdobích, od toho se také odvíjí, jaké jsou lístečky kvality a zdali vznikne čaj zelený či černý. Také se dovídáme, že místní čaj byl dovezen ze Západního Bengálska ze severní Indie, přesněji z Darjeelingu.
Pokud tedy čaj putoval z Darjeelingu do Ilamu, nezbývá než se vydat po stopách čaje přímo do Darjeelingu. Cestu nám jen znepříjemňuje silný déšť, Outdoor Sport Slavičín nám na naši cestu daroval pláštěnku, která nás naštěstí chrání před deštěm i včetně našich batohů. Přijíždíme v dopoledních hodinách do malého městečka Kurseong, tady vyčkáme do 3-ti hodiny odpolední, kdy má odjezd náš vlak do Darjeelingu. Vlak to není obyčejný, nazýván je „Toy Train“ do porovozu byl spuštěn roku 1881, jeho trať je dlouhá 88km a je také zapsán na seznam památek UNESCO.

Přesně v 15:00 se náš vlak dává do pohybu a ulice jakoby ožila. Úřednící běhají kolem vlaku, mávají praporky navigujíce dopravu i náš vlak. Ten projíždí ulicí, středem městečka, v těsné blízkosti krámků, tak těsné, že by stačilo pouze natáhnout ruku z okýnka a nakoupit si co je libo. Průměrná rychlost vlaku je 5-8km/hod, a za doprovodu občasného troubení náš vlak pomalu stoupá krajinou, lemujíce silnici a krásné malé dřevěné domky. Lidé do vlaku během cesty přiskakují a opět vysedají, kde sami chtějí.Výhledy na zasněženou Himálaj jsou nám díky monzunům skryty, to asi aby zbylo i něco pro příště, ale za to můžeme vidět čajové plantáže rozprostřené po okolních kopcích, přejíždíme silně rozvodněné, hučící potoky s vodopády. Po téměř 4 hodinách přijíždíme do horského městečka Darjeelingu ve státě Západní Bengálsko. Čaj se v této oblasti pěstuje od roku 1847, kdy byly vyasazeny první čínské čajovníky Brity, ti si tuto oblast tehdy zvolili jako rekreační místo pro své důstojníky a správce, které trápila úporná vedra velkých indických měst.
Taková by byla historie světoznámého Darjeeling čaje, my si nemůžeme nechat ujít ochutnat tento čaj a objednávnáme si jarní sklizeň, patřící k těm nejchutnějším a nejvyhlášenějším. Šálek horkého čaje byl výtečný, jeho atmosféru doplňují dřevěné i kamenné domky v britském stylu, deštivo a všudepřítomná mlha. Darjeeling i v tomto počasí má kouzlo!

Darjeeling Himalaya Toy Train

Zdravime vsechny z Darjeelingu!

Jak asi vypadá jediná železnice v Nepálu?

Naše cesta směřuje na východ, opouštíme hlavní město Káthmandú a nočním autobusem se vydáváme do Janakpuru. Města, které se nachází v nížinách zvaných Teraje, a místě kde se narodila Sita. Dle slavné knihy Ramajány se zde také provdala za Rama. Sita i Ram jsou reinkarnací Lakshmi a Vishnu, oba jsou velice významní bohové v Hinduismu, proto je toto město teké cílem mnoha hinduistických turistů.
V tuto dobu není nejbezpečnější cestovat, jelikož několik dní vytrvale pršelo a pravděpodobnost sesuvů půdy se zvyšuje, jak jsme také mohly vyčíst v místních novinách. My ale máme štěstí a v pořádku, brzkého rána přijíždíme, díky monzunům opět za deště, vytahujeme bundy High Point, které jsou tak kvalitní a pohodlné, že ani kapku vody nepropustí. Ubytováváme, posnídáme v místním pouličním občerstvení a vydáváme se za jedním z naších cílů této cesty. V Janakpuru se mimo jiné nachází také jediná 51km dlouhá železnice v celém Nepálu. Tuto jedinečnou příležitost si nemůžeme nechat ujít. Hlavní ulící, která nám už spíše svým ruchem a obyvatelstvem připomíná Indii se dotáváme až na železniční stanici. Mnoho lidí ji má za svůj domov, kličkujeme mezi spícími lidmi, až k pokladně, která je ovšem zavřená, nezbývá než se podívat na nástupiště. Na kolejích jsou odstaveny tři vagóny, hned na první pohled se mylně domnívám, že není možné je uvést ještě někdy do pohybu, uvnitř jsou díry jak v podlaze, tak i ve střeše a stěnách. Mezi koleji běhají kozy, prasata a vedle nich spí krávy. „Ale kdy nějaký vlak přijede?“ v duchu se tázám sama sebe i lidí kolem nás. Odpovědi místních na tuto otázku jsou různé, nakonec se ale dovídáme, že díky vytrvalým děštům je pravděpodobné, že žádný vlak ani nepřijede protože se ten dnešní nejspíše někde vykolejil, běžně se to stává 2x až 3x denně a tak je to docela nebezpečná projížďka. Závěrem jsme vlastně rády, že žádný vlak ani nepřijel, snad někdy příště se po této železnici i projedeme.
Po celém městě se nachází posvátné rybníky, v kterých se lidé koupou i perou prádlo. Nám ovšem odvaha nedovolila vstoupit do temně zelené vody, proto se procházíme po březích a nasáváme posvátnou atmosféru. Naše kroky nás dovedou na nádvoří chrámu Janaki, právě na tomto mítě se slavná Sita narodila. Stavba je to překrásná a jsem v údivu, že tak neobvyklá a jedinečná budova se nachází zde v Nepálu. Tento chrám není až tak historickou budovou, byl vystavěn v roce 1912, ale je opravdu překrásný! Vyzouváme si boty a vstupujeme dovnitř, kde se prochází poutníci i kněží. V samotném nitru chrámu dostáváme věnec z květin kolem krku a požehnání od jednoho z představených.

Závěrem ještě navštěvujeme nejvytíženější nemocnici malomocentsví na světě. Nachází se asi hodinu cesty od Janakpuru na krásném, tichém místě. Ročně příjmou 55 000 pacientů s diagnostikovanou leprou čili malomocentsvím. Byly jsme provedeny jak laboratoří, sesternou, fyzioterapií tak i nemocničními pokoji, kde jsme se mohly setkat přímo s pacienty. Lepra je v Nepálu stále ještě vážným problémem, v dnešní době již naštěstí i díky této nemocnici na ústupu. Nejdůležitější je vzdělávat, převážně lidi žijící na vesnici v tom, že je to nemoc vyléčitelná a čím dříve se léči, tím zůstane méně trvalých následků. Exkurze této nemocnice byla zajímavou zkušeností!

Prace na poli a usmevave devcatko. Pekny den prejeme do nasi vlasti:] Lukla

Jezero Begnas, u kterého právě bydlíme, je krásné místo. Ráno nás budí zpěv cizokrajných ptáků a bučení buvola. Slunce už je ovykle vysoko na obzoru, nejsme jako nepálci, které první paprsky vyženou z postele již kolem 5 hodiny ranní. Probouzíme se do dalšího horkého dne. Teplota je běžně kolem 30 stupňů a v poledne nás ani klobouk z bambusu neochrání přes silným žárem. Každodenní silné průtrže mračen zchladí vzduch jen na pár minut. Dokonce ani koupel v jezeře nás neosvěží dostatečně. Voda je vyhřátá a tak nás ochlazuje jen pohled na sněhem pokryté vrcholky Himaláje, které se objeví jakmile se nebe vyčistí.
Zábavné příhody na sebe nenechávají dlouho čekat ani při koupání. Se zvědavostí sledujeme, jak se k nám po jezeře přibližují čtyři podivné útvary připomínající lidské postavy. Až když jsou skoro u nás, poznáváme nepálské chlapce, kteří se pokouší přeplavat jednu z úžších částí jezera.. Místo rukávků nebo plovacího kruhu je však nad hladinou drží prázdné pet lahve, omotané kolem rukou. Musíme se smát.
Cestou zpátky do naší bambusové chatky potkáváme skupinku žen. Jako obvykle nastává nepálsko – česko - anglická konverzace. Stačí nám i těch pár slovíček v nepálštině, co umíme, abychom pochopily, že jsme zvané na zítřejší cupu cupu, neboli sázení rýže. S nadšením souhlasíme a druhý den se vydáváme z kopce dolů na rozlehlá políčka, které jsou rozdělena hrázemi z kamení a hlíny zároveň sloužícími jako chodníčky. Kolem nich vede zavlažovací systém, který důmyslně přivádí blahodárnou vodu i do odlehlých polí. Přidáváme se ke skupině zrovna odpočívajících žen a také můžů, kteří jsou od hlavy až k patě postříkáni blátem. Musí totiž ženám připravit půdu pro rýžové sazeničky. Se zapraženými buvoli a kravami, pomocí zvláštního pluhu, rozmělňují předem zorané a vodou zalité pole. Než se pustí do práce ženy, musí být z hlíny bláto. Za křiku ženou muži zřířata po poli a spršky bláta dopadají všude kolem. V místech, kde není půda dostatečně rozmělněna nastupují lidské nohy. Přidáváme se k ženám a bosy pochodujeme vodou a blátem, které nám někdy dosahuje až po kolena. Vše musí být připraveno než začne samotná setba. Rýže se jí dvakrát denně po celý rok a bez dobré úrody není nepálcům zrovna do tance. Do vody jsou předem naházeny již předpěstované trsy rýže a my se s ženami dáváme do práce. V asi 15 – ti centimetrových rozestupech noříme do vody dvě rostlinky rýže a jejich kořínky jemně usazujeme v blátě. Nepálské ženy rychlostí blesku sadí rostlinku za rostlinkou a se smíchem nás povzbuzují, aby nám to šlo lépe od ruky. Jakmile dokončíme jedno pole hned se přesunujeme na druhé, které mezitím muži připravili. Na poli panuje veselá nálada a práce jde od ruky. Zvědavost mi nedá a ptám se malého chlapce, který také pomahá - loví z pole rybky, které by jinak ničily úrodu, jakto že není ve škole. Odpověď je jasná, když je práce na poli, škola jde stranou. Rodina je pro nepálce na prvním místě a láska k dětem je zde všudypřítomná. Děti jsou hýčkány a opečovávány. Matky je mají neustále na těle, připevněné v šátku je nosí na zádech, kamkoliv se hnou. Pokud je rodina vícelená přebírá starost o sourozence nejstarší dítě. Nesejde na tom zdali je starší o pár měsíců nebo o několik let. A pomáhat rodičům se musí v domácnosti i na poli. Jsme rády, že i nám bylo umožněno vyzkoušet si, jak takové sazení rýže vypadá. Není to jednoduchá práce. Nepálci si však na život nestěžují, oni jej prostě žijí a těší se z každého okamžiku, který jim Bozi na tom světě dopřejí.

Jednoho dne se take vydavame na pole, kde mistni obdelavaji sva ryzova policka a pridavame ruku k dilu...

Zdravime vsechny z Pokhary a navidenou v cervenci!
LuKla

Pokahara – mětečko u jezera Phewa

Do Pokhary přijíždíme brzy odpoledne. Jakmile vystoupíme z autobusu objeví se kolem nás dav nepálců, kteří nám nabízejí, jeden přes druhého, to nejlevnější a nejlepší ubytování. Turistická sezóna v Nepálu skončila a se začátkem monsunů začíná také boj o zákazníky. Na doporučení se ubytujeme v oblasti Lake Side, což je oblast ryze turistického charakteru. Při procházce ulicemi si člověk ani nepřipadá jako v Nepálu, ale spíš jako někde v přímořském letovisku. Vše je dvakrát dražší než obvykle a bussiness tu jde cítit na hony daleko. To není nic pro nás a proto se záhy stěhujeme několik kilometrů za Pokharu, kde jsme si pronajaly bambusovou chýši s výhledem na další jezero jménem Begnas Lake. O kolik je atmosféra zde příjemnější! Kolem nás je les, koupeme se v jezeře a po práci si vaříme na plynovém vařiči české jídlo. Jen při procházce je nutné být obezřetný, s dešti se objevily také pijavice a je třeba každou chvíli kontrolovat nohy obuté v sandálech. Přesto se nám nedaří uchránit naše chodidla. Aniž by člověk cokoliv pocítil, pijavice se zakousne a je třeba ji odtrhnout a nebo na ni nasypat trochu soli. Teprve poté vás pustí. Ranka co vznikne není velká, ale kvůli chemickým látkám, které pijavice vypouští, chvíli trvá než přestane krvácet. V místě kousnutí vznikne malá modřinka, která však velmi brzo zmizí. Doufám, že nebudu mít tu čest potkat pijavici podobně zblízka znovu. Bohužel během monsunů mají právě pijavice a komáři v Nepálu ráj na zemi.
Pokhara je výchozí bod pro nmohé treky do vysokohorských oblastí.. Přímo z města, pokud se rozfoukají mraky a nebo zaprší, je nádherný výhled na několik vrcholků Annapurny. Nejde slovy vypovědět, jak se člověk cítí při pohledu na takové velikány. Ve volných dnech, kterých poslední dobou kvůli stávkám přibývá, poznávame okolní zajímavá místa. Za zmínku určitě stojí World Peace Pagoda, která se nachází na menším kopci na okraji města. Jde o projekt, který vznikl po druhé světové válce v Japonsku, jako reakce na utrpení miliónů lidí po celém světě. Cílem je postavit sto pagod na různých místech světa, aby lidé pamatovaly na hrůzy, které se staly a aby si /snad/ uvědomili, že mír je pro prosperitu a spokojenost lidstva ta nejdůležitější věc.
Pro dalšíputování po městě jsme si jako dopravní prostředek vybraly kolo. Pokhara je schovaná v údolí mezi kopci a jízda na kole je zde velmi pohodlná. Cesta nás zavedla až ke dvoum jeskyním, které se nachází v okrajové časti města. První jeskyně - Mahindra Cave sloužila jistému nepálskému králi jako úkryt před nepřáteli. Tehdy ješte nebyla součástí města, jak je tomu dnes a byla to vhodná skrýš. Dnes se po pěti minutách chůze tmavou a chladnou chodbou ve skále, dočkáte setkání se svatým mužem, který zde sedí celý den a čeká na hinduisty, ale také vyznavače jiných náboženských směrů, aby jim požehnal a na čelo umístil Tiku. Tika je znamení, které si hinduisté umisťují na čelo. Má znázorňovat třetí oko a celý den ochraňuje toho, kdo ji nosí. Pokud nemáte klaustrofobii, můžete též sešplhat do menšího příkopu, hned vedle svatostánku, kde pramení posvátný pramen, u kterého se mužete pomodlit.
Druhá jeskyně, Bat Cave – Netopýři jeskyně, je vzdalená jen pár minut jízdy na kole. Je to jeskyně krapet více dobrodružná, hlavně pokud se chcete dostat ven oficiálním východem. Jde totiž o pouhou skulinu ve skále, kterou se musíte vyšplhat ven. A že to není nic jednoduchého jsme si mohly samy vyzkoušet. Jako had se musíte plazit k dennímu světlu. Naštěstí na nás u východu čekala skupinka nepálsýych mladíků a pomohla nám ven. Občas zde člověk narazí na skutečné gentlemany.
V Pokhaře ale nejsou jen krásne přírodní scenérie a zajímave památky. Nachází se zde také několik uprchlických táborů pro Tibeťany. A bezmocnost a utrpení, které se tiše vznáší nad jejich osudem jde cítit na každém kroku…

Naše další cesta nás vede do distriktu Kábre, kde působí se svými projekty také česká organizace Namasté Nepál. Cesta z Káthmándú trvá asi 6 hodin. Čekáme na autobus v malém městečku poblíž Káthmándú. Jelikož kolem oběda je zrovna v celém Nepálu pauza na čaj, čekáme skutečně dlouho. Ale nevadí nám to. V Nepálu se učíme být trpělivé, většinou není nic podle našeho plánu. Když se konečně v zatáčce objeví náš autobus zjišťujeme, že to asi nebude úplně jednoduché dostat se do Kilpu, místa našeho určení. Autobus je totiž plný k prasknutí, jediné volné místo je na střeše. Po krátkém přemlouvání přesvědčujeme mladíka z autobusu, že jsme schopné cestu zvládnout i na střeše a s našimi obrovskými batohy se soukáme nahoru. Naši spolucestující ze střechy na nás zírají a se smíchem nám uvolňují místa pro batohy. Sedáme si a dobrodružná jízda začíná. Cesty v Nepálu jsou opravdu v otřesném stavu. Hází to s námi sem a tam, přidržujeme se, čeho můžeme, občas všichni sebe navzájem. Je to ale sranda. Během jízdy přistupuje na střechu stále více a více lidí, už se nemůžeme ani hnout, na klín mi starší pán posadí malé děvčátko a sám se drží zuby nehty staré pneumatiky. Z jedné strany silnice skála a na druhé sráz, občas mám i strach. Řidič je naštěstí zkušený, což jde nejlépe vidět, když se musí vyhnout proti jedoucímu vozidlu. Silnice je velmi úzká a proto vždy nastává couvání a popojíždění, řidič má hlavu z okýnka, na druhé straně autobusu všichni sledují sráz a pomocí pískání a bouchání do kapoty signalizují, jak daleko je ještě možne popojet. Takhle cestujeme dobré 3 hodiny. Na střeše autobusu se člověk opravdu nenudí a ještě k tomu je zde nádherný výhled do všech světových stran. Ve chvíli, kdy se pod námi objevuje průzračně čistá řeka, jsme rozhodnuté udělat si na takovém krásném místě zastávku a osvěžit se, potom, co na nás pražilo celý den slunce. Vystupujeme v městečku u řeky. V každém obchůdku se prodávají sušené a nebo smažené ryby a my ochutnáváme. Po každodenním pojídání rýže je ryba skutečně změna. A že je výborná! Po občerstvení konečně sestupujeme dolů k řece. Voda je sluncem prohřátá a my si užíváme plavání. Zatím jsme měly možnost se koupat pouze v potoce pod vodopády a sami musíte uznat, že tady o plavání nemůže být řeč. Během chvíle jsme rozhodnuté, že na tomhle krásném místě zůstaneme do dalšího dne. Kousek za vesnicí nacházíme malý chrám, od kterého je krásný výhled na řeku. Místo kde spát tedy máme. Pozorujeme rybáře, jak k večeru rozhazují sítě a v duchu si přejeme projet se na jejich loďce, která je vydlabaná z kmene stromu. Naše přání se nám během pár minut plní. Rybáři jsou milí chlapíci a za bonbón nám ukazují krásy místa, kde budeme spát, z řeky. Výhled na chrám a rozkvetlé, pro nás exotické, stromy je opravdu působivý. Ačkoliv z dálky vypadá ovládaní takové lodďky jako věc velmi jednoduchá, z blízka je vidět, že to taková sranda opravdu není. Je třeba dokonale znát řeku, která se mi zdá se svými proudy nevyzpytatelná. Naštěstí rybář je evidentně hodně zkušený a tak se zcela přirozeně a bez problémů plavíme. Krásný zážitek. Po připlutí ke břehu zpozorujeme na břehu starého muže, který kope v písčité půdě jednu díru za druhou a očividně něco hledá. Zvědavost nám nedá a tak jdeme zjistit, copak to starý muž dělá. Po pár minutách posunkové řeči zjišťujeme, že hledá kořínky přesličky, na kterých se někdy objevují bobulky, které po požití lečí močové kameny. Pomáháme tedy hledat také. Za necelou hodinku máme plnou dlaň. Loučíme se, dědulka odchází a my se pomalu chystáme uložit ke spánku. Další z krásných dnů zde je za námi. Hvězdy osvětlují řeku a její okolí, kolem je ticho a my usínáme ve spacácích v těsné blízkosti chrámu a těšíme se, co nás čeká v Kilpu.

Setkání se s rituály lidu Tamang....

Náš autobus měl 2 hodiny zpoždění, ale na nástupišti, kde je více koz a slepic než lidí je pořád na co se dívat, tak čas ubíhá rychle. Kozy dojídají slupky od banánů, které tu lidé pohodily, slepice se motají všude kolem a obchodnící si nenechají ujít ani jeden autobus, by něco prodali. Náš autobus přijíždí a je plně obsazen, nemůžeme již další den čekat na naše volné místo, tak si vylézáme i s plne nabalenymi batohy Gemma na střechu a jedeme. Hned za městečkem Dolalghát končí zpevněná cesta a začíná prašná, plná výmolů a naházeného či popadaného kamení. Na střeše se člověk neubrání mračnu prašna, které nás naustále doprovází a to, že to tam háže úplně jinak, zjišťujeme hned při prvním výmolu, nezbývá než se pořádně držet! Po 6 hodinách se dostáváme na vesnici, kde končí autobus, a která je té naší nejblíže. Ještě hodinu a půl pěší dobrodružné chůze za doprovodu místního pana ředitele. Terén se s každým krokem mění, ale v pohorkách Prabos se jde velice pohodlně. Schazíme kolem krásné říčky, kterou po dřevěné kládě překračujeme, míjíme malé kamenné stavení, sloužící jako vodní mlýn na mletí mouky. Ještě musíme sejít do údolí k řece, překonat sto metrů dlouhý, vysací most a budeme téměř na místě. Ten je vyroben z opravdu silných drátů a vypadá celkem nově, i přesto je to zážitek, dívat se pod nohy, jak mohutná řeka je z takové výšky jenom říčkou mezi kamínky a nějaká paní co vede kozy kolem řeky, jakoby byla jenom figurkou na člověče nezlob se. Nyní už jen vystoupat na kopec do vesnice našeho působení Pudi.
Nacházíme se v distriktu Kávrépalanchok, kde převážně žijí Tamangové. Samotné tyto etnické skupiny Tamangové, Newari, Limbu, atd. jsou zde v Nepálu rozděleny ještě v rámci jedné kasty na výše i níže položené. Již jsme se například setkaly s tím, že u lidu Newari jsou muzikanti jenom ti, nacházející se v nízké Newari kastě, jiní lidé se nesmí hudebních nástrojů ani dotknout, zatímco v jiných kastách může hrát kdokoli.
Ve vesnici Pudi, kde se nacházíme žijí Tamangové přesněji jejich vysoká kasta Lamové. Ti přišli před stoletími z Tibeta, proto ještě někteří umí číst tibetské písmo, tak rozdílné od toho nepálského. Znají tradiční modlitby a postupy jednotlivých obřadů a rituálů, které vskutku nejsou jednoduché. Hned první, a téměř celou noc nás ze sna budí bubnování a zpěv. Podivovala jsem se tomu, že to může někdo opravdu tak dlouho vydržet. Ráno se dovídáme, že ve vedlejším domě někdo zemřel, tak již 4. den se koná pohřeb, který běžně trvá pět dní. Přes den se ho můžeme účastnit. Předříkává se spoustu modliteb na určeném místě, poblíž z bambusu připomínající malé kapličky, kde uvnitř je několik rýžových sošek znázorňující zvlaštní postavičky. Občas se zpívá, jindy zase můžeme také zavítat do domu zemřelého, kde rodinní příslušnící držíce se za ruce v kruhu tančí a zpívají. Lámové, kteří zde mají podobnou úlohu jako křesťanští kněží, mají oblečený tradiční, slavnostní oblek Tamangů a tančí příležitostní tanec. Jejich sukně se krásně točí dokola až zrak přechází. Všechny obřady nakonec zabraly 6 dní a musím sdělit, že to byla zajímavá událost, pro nás, tak netypická.

Pokud se rozhodnete navštívit Nepál, což vřele doporučuji, budete to mít mnohem snažší v případě, že milujete rýži a zeleninu. Jestliže podobným jídlům zrovna neholdujete, můžete mít sem tam trochu problém s tím, co jíst.

Rýže se tady jí v mnoha podobách, je to totiž nejlevnější potravina.

Nejtypičtější je pro Nepál dalbáth. Dalbáth se jí často na snídani, na oběd i na večeři. V prvé řadě dostanete hromadu rýže – báth, a k ní něco jako čočkovou polévku – dal. Na okraji talíře se vám poté začnou hromadit přílohy. Kořeněná směs brambor a zeleniny – kari, pálivá směs s masem a ostrá omáčka z chilli papriček. Často se také jako příloha podává dušený špenát. Dal poté vylijete na rýži a s ostatními přílohami si to smícháte tak, jak je libo. Za dalbáth zaplatíte trochu víc, než za jiná jídla, zato si ale můžete přidávat tak dlouho, dokud nejste úplně sytí.

Když zrovna nemáme chuť na rýži, vydáme se do momo restaurace, kterých je v Káthmándú požehnaně. Momo je typická tibetská pochoutka. Je to koule namletého masa, obalená v těstíčku a připravená v páře. Na talíř dostanete takových malých momo asi 10. Samozřejmě nesmí chybět pálivá omáčka, do které si momo namáčíte. Je to opravdu pochoutka.

V malých občerstveních na ulici můžete najít zajímavé dobroty. Třeba pokhora. Směs zeleniny a vajíčka usmažená na oleji. Přirovnat se dá k našemu zeleninovému karbanátku. A neopomeňme chilli omáčku, do které si pokhoru namáčíte. Chilli omáčka opravdu nemůže chybět u žádného nepálského jídla. Pochutina je to výborná, ale krapet mastná. Avšak člověk si nemůže moc vybírat. Proto se mi občas opravdu stýská po českém jídle! Salám, knedlík, sýry všeho druhu, pečené maso, slanina, tlačenka...

Ovocný talíř k obědu
V Nepálu mám trochu obavy jíst maso. Kdybyste viděli místní řeznictví, asi byste pochopili. Před krámem na stole leží kozí hlava, hned vedle flák masa, kolem spousta much...To si opravdu radši dopřeji zeleninu nebo ovoce z místního trhu. Ke koupi jsou zde ananasy, melouny, mango a také čerstvé banány dovážené z Taraí, což je nížinná oblast na jihu Nepálu.

Ve stánku na ulici vám za pár korun připraví ovocný talíř, což je skvělý zákusek po obědě. Celkově tu lidé jí mnohem více zeleniny a ovoce než-li u nás. Z masných výrobků se nejčastěji konzumuje buvol a kuřecí maso. Vepřové jen výjimečně, při speciálních událostech. A hovězí zde nehledejte nebo aspoň ne na talíři. Jsme v hinduisické zemi a kráva je zde posvátná. Avšak krávy můžete potkat na všemožných místech. Na ulici, uprostřed silnice, stádo krav na mostě, potulující se na kopcích...

Během festivalů, kterých je v Nepálu požehnaně se popíjí rýžové pivo, anebo víno – roxi. Víno mě osobně zrovna moc nezachutnalo, ale rýžové pivo je výborné. Na vesnici si jej doma vyrábí skoro každá rodina a my jako hosté jsme občas také přizváni, abychom ochutnali. Na vesnici jsou lidé velmi přátelští a často nás zvou na čaj nebo dalbáth. Pokud přijmete, mají ohromnou radost a nadšeně pozorují, jak se nacpáváte jejich jídlem. Pokud potom ještě nepálsky poděkujete – dhanyebaad a řeknete, že to bylo výborné – mithocha, buďte si jistí, že máte přátele na zbytek života. Svých hostů si Nepálci váží a my si zase vážíme jich, pro jejich přívětivost a milou povahu.

Telefonni cislo v meziprostoru

Telefon jsem bezmyslenkovite zapomnela na vesnici, a proto mi jej doveze snad nekdy nejaky dobrovolnik v cervnu. Pokud mi nekdo psal dekuju, snad doputuje zprava taktez v meziprostoru az ke mne. Pokud neco se udalo piste Klarce.
Ludmila

Kdy úsměvy místních se ztrácí.....

Káthmandský život se žije životem hlavního města, každý den zde plyne rychle, tak se ani nedivíme tomu, že jsme zde stravily 6 týdnů. Pravý čas se přesunout do vesnice, kde se budeme podílet na projektu vzdělávání dětí anglickému jazyku. Na autobusovém nádraží nalézáme náš autobus, ještě si na cestu kupujeme sladké nepálské banány a můžeme vyrazit.
Cesta je příjemná, ještě stále jedeme po zpevněných cestách až do malého městečka Dolalghat, kde náš autobus končí. Toto městečko se nachází na soutoku dvou velikých řek, a tak můžeme v malých obchůdcích podél cesty vidět sušící se ryby na slunci, jinde jejich samotnou přípravu, kdy marinované je místní lidé smaží v rozpáleném oleji. Vysedáme na konečné zastávce a odcházíme na čaj. Pokud někdy člověk neví kudy kam se vydat, nejlépe usednout tam, kde místní posedávají, pijí čaj a také si o jednu sklenici tohoto výborného nápoje požádat. Bohužel zjišťujeme, že poslední dnešní autobus přímo do vesnice kam míříme již odjel, tak nezbývá než dnešní zbytek dne strávit v tomto příjemném malém městečku. Z malého občerstvení, kde popíjíme čaj máme výhled na řeku, a tento pohled je opravdu osvěžující. Teplota již po dobu několika dnů dosáhla teploty krásného, slunečního, parného dne, tak jak jej známe u nás, a tak se rozhodneme vydat k řece. Na jejím břehu míjíme malou dílnu, kde muži kovají tradiční nádoby na vodu, překvapeně se tváří na naši přítomnost, a tak je žádám o fotografii. Ihned se všichni s radostí na nás usmívají, fotoaparát poté putuje z ruky do ruky, každý chce obrázek vidět. Je milé, že ať se zeptám koholi, zdali jej můžu vyfotit, dostávám ihned svolení. Lidé v mestěch či velikých vesnicích se do objektivu usmívají, ale jakmile se vyskytneme v zapomenuté oblasti, kde turista zajisté ještě nezávital, svolení k fotografování dávají všichni, včetně žen či dětí, ovšem ihned upraví své šaty, vlasy a jejich tváře dostávají vážný výraz. Né vždy tak lze zachytit usměvavou a přívětivou tvář místních vesničanů.
Dostáváme se až na břeh řeky, kde si vybíráme osamocené místo, ihned vběhneme do vody, která je překvapivě ještě teplejší než okolní horký vzduch a s radostí zjišťujeme, že hloubka dna nám dovoluje si zaplavat, jak je libo. Tohoto prvního plavání v řece si opravdu užíváme, pereme si také svá oblečení, která do pár minut na slunci usychají a vydáváme se zpět do Dolalghátu. Zde si nemůžeme nechat uniknout ochutnat místní rybí secialitu a dáváme si několik průměrně deset centimentrů dlouhých smažených ryb, ty zajídíme malýma sladkýma rajčátkama a tuze si pochutnáváme. Kdy den se začíná ubírat ke svému konci, nacházíme za městem u břehu krásný chrám, kde v jeho blízkosti se rozhodujeme trávit dnešní noc. Skládáme si batohy a vydáváme se na břeh druhé řeky soutoku. Opět je nám pekvapením, že tato řeka je studená jako jarní říčka z tajících ledů. Na druhém břehu usedají dva rybáři do své úzké loďky z vydlabaného kmene stromu a po proudu řeky rozmísťují na noc své sítě. Během chvíle mají svoji práci hotovou a když proplouvají kolem nás, symbolizujeme zdali se můžeme svézt. Připlouvají ke břehu, jeden vystupuje, dává dva suché kameny do loďky, na které se můžeme posadit, sám zůstává na břehu a my vyplouváme. Loďka balancuje na hladině řeky, ale rybář je neustále v klidu a dlouhou tyčí ovládá směr plavby. Plujeme proti proudu i do místa, kde řeka se zužuje a stává se tak dravější, poté na jiné místo u břehu, kde hladina jakoby byla stálá, jen nad hlavami máme mohutný strom, posetý oranžovými květy. Na pár minut si užíváme svoji plavbu, ale jakoby bychom pluly hodiny. V noci uléháme pod moskytiéry, přeci jen jsme na břehu řeky, což může být ráj moskytů.
Příštího dopoledne vyčkáváme na autobus, který nás dopraví do místa našeho dalšího působení.

Aukce k podpore studentskych stazi Caritas - VOSs

galerii WAGr (www.wagr.cz)

6 tydnu v Kathmandu

Káthmandské údolí, které výhledem z kopců připomíná spíše vyhaslý kráter sopky, je ohraničeno vysokými vrcholky hor, které se jako strážci tyčí do výšin. Toto údolí se skládá ze tří velice strarých měst – Bhaktapur, Lalitpur a Káthmandú. Díky stále vzrůstající populaci se tyto města stávají jedním. Jen Bhaktapur je stále oddělen políčky plnými obilí, či luštěnin. I na těchto políčkách ovšem vzniká spousta nových domů. Lalitpur a Káthmandú jsou od sebe odděleny klikatící se řekou Bagmati. Pro Hinduisty je to řeka posvátná, pramenící v horách nad Káthmandú. Protéká napříč městem, a poté toto údolí opouští mířící si to do Terají.Když přecházíme most, přes tuto řeku, cítíme silný zápach. Všechna kanalizace tohoto velikého údolí totiž ústí do řeky, stejně jako odpadky, kterých je řeka i břehy kolem plny. Jen krávy, které se na březích či ostrůvcích z odpadků v řece pasou, jakoby ani necítily tento zápach a spokojeny přežvykují. Na březích této řeky je možno vidět slumy. Jsou zde jen chatrče, slepené z kusů plastů, plechů, všeho se ve městě válí či zrovna plaví kolem. Děti pobíhají po březích, vrhají na sebe tmavě černou vodu z řeky, jiné zase pouští lodičky vyrobené z odpadků, některé vyhrnují nohavice a řeku přechází. Nestačím se divit, že je možné do této vody vůbec vstoupit.
Nepál je dle HDP druhá nejchudší země na světě. Nepálce, které potkáváme jsou však veselé mysli. Všichni se shodují na tom, že život zde není jednoduchý, a proto nezbývá než se radovat z každé maličkosti. Pokud se někoho zeptáme, zdali je toto či ono možné, odpoví jen „samozřejmě“. Nic zde není problém, a v tomto způsobu myšlení se naprosto lišíme! Připadá mi, že u nás si utváříme samy tolik problémů, ikdyž máme veškěré vybavení, zařízení, stále chceme víc a nejsme spokojeni.
Jaké jsou ulice Káthamndú? Odpověď je jednoduchá, velice pestré a prašné. Mnoho lidí používá roušky přes ústa a nos, protože mnoho cest zde není asfaltových a tak se neustále zvedá mnoho prachu. V pouličních stáncích je možno si koupit čerstvé ovoce jako jsou banány, mandarinky, či melouny pocházející z nížiné oblasti Nepálu zvané Teraje. Hned vedle nabízí pán na plátky nakrájené kokosové ořechy, či usměvavá stařenka čerstvě opraženou kukuřici. Tu připravují většinou postarší ženy.
Ráno se vydáváme na ulici, chytit náš autobus, a tu najednou kolem nás prochází veliká skříň, nestačíme se divit, malý muž ji má naloženou na svých zádech a pochoduje ulicí. Po měsíci zde víme, že je to celkem běžný úkaz. Někdy je to skříň, jindy gauč, křesla, či jiné kusy nábytku. Kastový systém je stejně jako v Indii i tady v Nepálu, není ovšem tak silně dodržován a následován jako v Indii. Jen některá zaměstnání jsou typická pro určitou kastu. Tito nosiči nábytku či švecové, kteří posedávají na každém rohu ulice patří do níže položených kast. Dle tvrzení místních, kast je zde nespočet, ale mezi sebou se rozpoznají třeba díky rysům ve tváři, pro nás, které nejsme rodilé, je to téměř nemožné.
Ikdyž jsme zde již 6 týden, stále se učíme novému o místních lidech, kultuře a zvycích!


Nyni uz mame temer vse sbaleno a z naseho pokojicku pro princezny asik za hodinu odjizdime do vesnice Khanikhola kde budeme travit 3 tydny s detmi ve skole...

Zdravime zname i nazname!
Stale jeste z Kathmandu, kde je pro nas neustale dost zajimavyh veci k delani, takze tu nejspis jeste nejakou dobu zustaneme. Z naseho pocatecniho planu nezustal kamen na kameni. To je holt Nepal. Vsechno je possible, nic neni problem. Stale tedy navstevujeme producenty a snazime se zjistovat, jak co vyrabi, co k tomu potrebuji a podobne...Je to zajimave... Na fotkach je vse zdokumentovane, tak to muzete ocihnout.
Pristi tyden se bude zase trochu z jineho soudku. Stravime ho v organizaci, ktera pomaha rodicum, ktere maji mentalne a telesne postizene deti. Je to jedina organizace, ktera v Nepalu pomaha rodinam a detem s Cerebral Palsy. Jde vlastne o denni stacionar, kde detem poskytnou zakladni vzdelani a dovednosti. Urcite to bude zajimave, ostatne jako vsechno tady.
Bydlime ted na novem miste, v rodine jedne pani z organizace, kde jsme pracovaly. Jsme tam uz skoro tyden a mame se jak princeznicky. Pani domaci Mira, vyborne vari a jeji syn a synovec jsou zase pekni magori, takze se nenudime :] Z terasy domu mame krasny vyhled na Kathmandu a v noci muzem pozorovat hvezdy, kvuli problemu s elektrinou. A to je zajimave, to vam napisu. Nepal musi prodavat elektrinu do Indie, ale jelikoz sam nema dost elektriny pro sebe, musi ji pak od Indie vykupovat zase zpet. A Indie prodava elektrinu do Nepalu draz nez ji od nej vykupuje!Pekne psycho, co?? Je to kvuli nejake smlouve, co mezi sebou uzavreli pred 60 lety a Indie, prekvapive, od ni ted nechce ustoupit. Mimochodem asi tak 100 % nepalcu, se kteryma jsme mluvily vazne nema rado Indii a indy. Taky by vas mohlo zajimat, jak to je s tim silenym masakrem z roku 2001, kdy byla zabita cela kralovska rodina v Nepalu. Existuji totiz 4 teorie, jak to bylo a nikdo nevi, ktera z nich je ta prava. Vlada totiz neprovedla zadne oficialni vysetrovani, co se tehdy stalo.
Takze teorie c.1, ktera je oficialni a muzete se ji docist treba i v pruvodci Nepalem. Korunni princ, ktery byl opily a pod vlivem drog prijel domu a v nejakem amoku zabil 9 clenu sve rodiny a pak i sam sebe.
Teorie c. 2. Kralovskou rodinu zabil bratr kraLe, kvuli touze po moci. Sam se po masakru stal na par let kralem, ale lid jej nemel tolik rad jako krale, ktery byl zavrazden a zvolili si novou komunistickou vladu.
Teorie c. 3. Kralovska rodina byla zabita synem posledniho krale. Jsou to v tuhle dobu posledni dva zijici clenove kralovske rodiny. Jako duvod je uvadena touha po moci.
A teorie c. 4 rika, ze kralovska rodina byla zabita na objednavku indicke vlady, jelikoz Indie ma zajem na tom, aby byl Nepal jeji soucasti, protoze ma obrovske zasoby vody.
Tak a ted si vyberte, cemu verit...
Nepalska politicka scena je dosti zajimavy ukaz...V cele je ted maoisticka komunisticka strana, ktera byla v minulosti teroristickou skupinou operujici z dzungle. Byli zasadne proti monarchii a provadeli ruzne teroristicke utoky, ktere se ale v 90 - tych letech dotykaly prevazne obycejnych lidi v zemedelskych oblastech. Pozdeji prestali byt tolik radikalni a zacali podporovat obyvatele rural aria, takze je nakonec zacali volit.
Mimochodem maji v Nepalu taky obrovsky problem s korupci, to je celkem podobne s nasim piseckem :]
Tak adie, mejte se krasne a obcas napiste, co je u nas noveho!


PS: jime pravidelne, obrovske mnozstvi ryze :D

Nepalske pismo

Zdravime Vas, posilame odkaz na pisen, ktera je tady nase oblibena, prestoze neni nepalska :] Osmdesatky v Indii, enjoy!
PS: mozna to neni ona, nejsou tu sluchatka...
PAPACKO

http://www.youtube.com/watch?v=v7B1_y2LAeI

Byl zde maly problem s odkazem na fotaaaa, snad nyni bude vse v poradku:

https://picasaweb.google.com/110317825110602748601

Pokud ne, klikne proste na nase fotecky na prave strane stranek a tektez se dostanete do naseho alba...

Co nového?
Stále se máme dobře. Již známe nějaké místní obyvatele a dostáváme od nich spoustu cenných rad. Po pracovní době, také občas stihneme navštívit některé z turistických Káthmandských míst. Na tyto místa se ovšem chystáme vydat znovu, nejlépe za ranního úsvitu, kdy tu ještě nebude žádný turista, tak jako ve dne. Bydlíme v místě nazývané „Gongabu“. Je to neturistická část města, to bude určitě důvodem toho, že jsou téměř všude překvapení naší přítomností.
Není tu dne bez rýže. Vždy je rýže na oběd, spolu s nějakou velice pálivou omáčkou, nebo stejně pálivou zeleninou. Mimo rýži jsou také častým pokrmem luštěniny. V blízkosti našeho hotelu jsme objevily malé občerstvení, kde ve velikém kotli pečou čapáti, neboli nepálský „roti“. Teplé, vytáhle z podivné pece jsou výtečné, a ještě ke všemu levné! Jedna stójí 5 rupií, čili našich asi 1,2kč.
Na praxi chodíme do Fair Tradové nevládní neziskové organizace Folk Nepál. Účastníme se zde dění v kanceláři, v obchůdku a také navštěvujeme producenty, kteří dodávají vskutku nádherné tradiční nepálské zboží do místníhé obchůdku, či pro export. Před námi jsou v Káthmandú ještě minimálně 3 podobné organizace, proto se setkáme ještě s mnoha producenty a projekty na podporu lidí.
Snažíme se učit nepálsky a občas se tím i bavíme, je to tolik rozličný jazyk, než ten náš.
Do organizace se dopravujeme místními malými dodávky, či autobusy, kde ulovit místno pro dvě nohy, na kterých běžně stójíte je někdy velice obtížné.
Každé ráno nás z ulice probouzí hluk a vůně vonných tyčinek z malé uličky, nad kterou máme okno. Pokud zrovna v ranních hodinách jde elektrický proud, vstáváme za doprovodu hlasité nepálské hudby. Kdo má ke spánku rád klid a ticho, mnoho by tu nenaspal. Nám dvěma to naštěstí nevadí.
Zdravíme vás z daléké země z Káthmandského údolí a všem vám přejeme pohodové dni!

Zdravime z Kathmandu,
pocasi je pekne, jidlo chutne a ostre, lide velmi mili a prijemni...Zaciname se pomalu ucit nepalsky a je to sranda. Naucily jsme se pocitat do 5 a to by clovek neveril, kolik to da usili :]
Posilame odkaz na fotky, tak to sledujte:

https://picasaweb.google.com/110317825110602748601

Snad se mate bajecne, opatrujte se a nekdy napiste, at vime novinky z naseho sladkeho domova:]
LuKla

Na ceste do Nepalu

Pred odletem do Dili, zmozena unavou

Nas zachrance, cisarpan Ferdinand - saver

Indicke chvilky

 

 motoriksha ridic

 

 Stara mesita

skoda, ze ten smrad nejde videt.....

 nosici zavazadel na New Delhi Railway Station

 prodavame trubky

 pri caji o pate jsou vsichni kamosi....

 poulicni zvirena,,,

"zivo" na nastupisti

 "mrtvo" na ulici

 nocni Main Bazaar

 zubni ordinace

prvni smlouvani

 s palmou na strese

Nad Helsinkami