Náš autobus měl 2 hodiny zpoždění, ale na nástupišti, kde je více koz a slepic než lidí je pořád na co se dívat, tak čas ubíhá rychle. Kozy dojídají slupky od banánů, které tu lidé pohodily, slepice se motají všude kolem a obchodnící si nenechají ujít ani jeden autobus, by něco prodali. Náš autobus přijíždí a je plně obsazen, nemůžeme již další den čekat na naše volné místo, tak si vylézáme i s plne nabalenymi batohy Gemma na střechu a jedeme. Hned za městečkem Dolalghát končí zpevněná cesta a začíná prašná, plná výmolů a naházeného či popadaného kamení. Na střeše se člověk neubrání mračnu prašna, které nás naustále doprovází a to, že to tam háže úplně jinak, zjišťujeme hned při prvním výmolu, nezbývá než se pořádně držet! Po 6 hodinách se dostáváme na vesnici, kde končí autobus, a která je té naší nejblíže. Ještě hodinu a půl pěší dobrodružné chůze za doprovodu místního pana ředitele. Terén se s každým krokem mění, ale v pohorkách Prabos se jde velice pohodlně. Schazíme kolem krásné říčky, kterou po dřevěné kládě překračujeme, míjíme malé kamenné stavení, sloužící jako vodní mlýn na mletí mouky. Ještě musíme sejít do údolí k řece, překonat sto metrů dlouhý, vysací most a budeme téměř na místě. Ten je vyroben z opravdu silných drátů a vypadá celkem nově, i přesto je to zážitek, dívat se pod nohy, jak mohutná řeka je z takové výšky jenom říčkou mezi kamínky a nějaká paní co vede kozy kolem řeky, jakoby byla jenom figurkou na člověče nezlob se. Nyní už jen vystoupat na kopec do vesnice našeho působení Pudi.
Nacházíme se v distriktu Kávrépalanchok, kde převážně žijí Tamangové. Samotné tyto etnické skupiny Tamangové, Newari, Limbu, atd. jsou zde v Nepálu rozděleny ještě v rámci jedné kasty na výše i níže položené. Již jsme se například setkaly s tím, že u lidu Newari jsou muzikanti jenom ti, nacházející se v nízké Newari kastě, jiní lidé se nesmí hudebních nástrojů ani dotknout, zatímco v jiných kastách může hrát kdokoli.
Ve vesnici Pudi, kde se nacházíme žijí Tamangové přesněji jejich vysoká kasta Lamové. Ti přišli před stoletími z Tibeta, proto ještě někteří umí číst tibetské písmo, tak rozdílné od toho nepálského. Znají tradiční modlitby a postupy jednotlivých obřadů a rituálů, které vskutku nejsou jednoduché. Hned první, a téměř celou noc nás ze sna budí bubnování a zpěv. Podivovala jsem se tomu, že to může někdo opravdu tak dlouho vydržet. Ráno se dovídáme, že ve vedlejším domě někdo zemřel, tak již 4. den se koná pohřeb, který běžně trvá pět dní. Přes den se ho můžeme účastnit. Předříkává se spoustu modliteb na určeném místě, poblíž z bambusu připomínající malé kapličky, kde uvnitř je několik rýžových sošek znázorňující zvlaštní postavičky. Občas se zpívá, jindy zase můžeme také zavítat do domu zemřelého, kde rodinní příslušnící držíce se za ruce v kruhu tančí a zpívají. Lámové, kteří zde mají podobnou úlohu jako křesťanští kněží, mají oblečený tradiční, slavnostní oblek Tamangů a tančí příležitostní tanec. Jejich sukně se krásně točí dokola až zrak přechází. Všechny obřady nakonec zabraly 6 dní a musím sdělit, že to byla zajímavá událost, pro nás, tak netypická.
Ahóóój slečny učitelky ...
OdpovědětVymazat... jak bylo s dětmi ve škole ?
.j. .h.