Prace na poli a usmevave devcatko. Pekny den prejeme do nasi vlasti:] Lukla

Jezero Begnas, u kterého právě bydlíme, je krásné místo. Ráno nás budí zpěv cizokrajných ptáků a bučení buvola. Slunce už je ovykle vysoko na obzoru, nejsme jako nepálci, které první paprsky vyženou z postele již kolem 5 hodiny ranní. Probouzíme se do dalšího horkého dne. Teplota je běžně kolem 30 stupňů a v poledne nás ani klobouk z bambusu neochrání přes silným žárem. Každodenní silné průtrže mračen zchladí vzduch jen na pár minut. Dokonce ani koupel v jezeře nás neosvěží dostatečně. Voda je vyhřátá a tak nás ochlazuje jen pohled na sněhem pokryté vrcholky Himaláje, které se objeví jakmile se nebe vyčistí.
Zábavné příhody na sebe nenechávají dlouho čekat ani při koupání. Se zvědavostí sledujeme, jak se k nám po jezeře přibližují čtyři podivné útvary připomínající lidské postavy. Až když jsou skoro u nás, poznáváme nepálské chlapce, kteří se pokouší přeplavat jednu z úžších částí jezera.. Místo rukávků nebo plovacího kruhu je však nad hladinou drží prázdné pet lahve, omotané kolem rukou. Musíme se smát.
Cestou zpátky do naší bambusové chatky potkáváme skupinku žen. Jako obvykle nastává nepálsko – česko - anglická konverzace. Stačí nám i těch pár slovíček v nepálštině, co umíme, abychom pochopily, že jsme zvané na zítřejší cupu cupu, neboli sázení rýže. S nadšením souhlasíme a druhý den se vydáváme z kopce dolů na rozlehlá políčka, které jsou rozdělena hrázemi z kamení a hlíny zároveň sloužícími jako chodníčky. Kolem nich vede zavlažovací systém, který důmyslně přivádí blahodárnou vodu i do odlehlých polí. Přidáváme se ke skupině zrovna odpočívajících žen a také můžů, kteří jsou od hlavy až k patě postříkáni blátem. Musí totiž ženám připravit půdu pro rýžové sazeničky. Se zapraženými buvoli a kravami, pomocí zvláštního pluhu, rozmělňují předem zorané a vodou zalité pole. Než se pustí do práce ženy, musí být z hlíny bláto. Za křiku ženou muži zřířata po poli a spršky bláta dopadají všude kolem. V místech, kde není půda dostatečně rozmělněna nastupují lidské nohy. Přidáváme se k ženám a bosy pochodujeme vodou a blátem, které nám někdy dosahuje až po kolena. Vše musí být připraveno než začne samotná setba. Rýže se jí dvakrát denně po celý rok a bez dobré úrody není nepálcům zrovna do tance. Do vody jsou předem naházeny již předpěstované trsy rýže a my se s ženami dáváme do práce. V asi 15 – ti centimetrových rozestupech noříme do vody dvě rostlinky rýže a jejich kořínky jemně usazujeme v blátě. Nepálské ženy rychlostí blesku sadí rostlinku za rostlinkou a se smíchem nás povzbuzují, aby nám to šlo lépe od ruky. Jakmile dokončíme jedno pole hned se přesunujeme na druhé, které mezitím muži připravili. Na poli panuje veselá nálada a práce jde od ruky. Zvědavost mi nedá a ptám se malého chlapce, který také pomahá - loví z pole rybky, které by jinak ničily úrodu, jakto že není ve škole. Odpověď je jasná, když je práce na poli, škola jde stranou. Rodina je pro nepálce na prvním místě a láska k dětem je zde všudypřítomná. Děti jsou hýčkány a opečovávány. Matky je mají neustále na těle, připevněné v šátku je nosí na zádech, kamkoliv se hnou. Pokud je rodina vícelená přebírá starost o sourozence nejstarší dítě. Nesejde na tom zdali je starší o pár měsíců nebo o několik let. A pomáhat rodičům se musí v domácnosti i na poli. Jsme rády, že i nám bylo umožněno vyzkoušet si, jak takové sazení rýže vypadá. Není to jednoduchá práce. Nepálci si však na život nestěžují, oni jej prostě žijí a těší se z každého okamžiku, který jim Bozi na tom světě dopřejí.

Jednoho dne se take vydavame na pole, kde mistni obdelavaji sva ryzova policka a pridavame ruku k dilu...

Zdravime vsechny z Pokhary a navidenou v cervenci!
LuKla

Pokahara – mětečko u jezera Phewa

Do Pokhary přijíždíme brzy odpoledne. Jakmile vystoupíme z autobusu objeví se kolem nás dav nepálců, kteří nám nabízejí, jeden přes druhého, to nejlevnější a nejlepší ubytování. Turistická sezóna v Nepálu skončila a se začátkem monsunů začíná také boj o zákazníky. Na doporučení se ubytujeme v oblasti Lake Side, což je oblast ryze turistického charakteru. Při procházce ulicemi si člověk ani nepřipadá jako v Nepálu, ale spíš jako někde v přímořském letovisku. Vše je dvakrát dražší než obvykle a bussiness tu jde cítit na hony daleko. To není nic pro nás a proto se záhy stěhujeme několik kilometrů za Pokharu, kde jsme si pronajaly bambusovou chýši s výhledem na další jezero jménem Begnas Lake. O kolik je atmosféra zde příjemnější! Kolem nás je les, koupeme se v jezeře a po práci si vaříme na plynovém vařiči české jídlo. Jen při procházce je nutné být obezřetný, s dešti se objevily také pijavice a je třeba každou chvíli kontrolovat nohy obuté v sandálech. Přesto se nám nedaří uchránit naše chodidla. Aniž by člověk cokoliv pocítil, pijavice se zakousne a je třeba ji odtrhnout a nebo na ni nasypat trochu soli. Teprve poté vás pustí. Ranka co vznikne není velká, ale kvůli chemickým látkám, které pijavice vypouští, chvíli trvá než přestane krvácet. V místě kousnutí vznikne malá modřinka, která však velmi brzo zmizí. Doufám, že nebudu mít tu čest potkat pijavici podobně zblízka znovu. Bohužel během monsunů mají právě pijavice a komáři v Nepálu ráj na zemi.
Pokhara je výchozí bod pro nmohé treky do vysokohorských oblastí.. Přímo z města, pokud se rozfoukají mraky a nebo zaprší, je nádherný výhled na několik vrcholků Annapurny. Nejde slovy vypovědět, jak se člověk cítí při pohledu na takové velikány. Ve volných dnech, kterých poslední dobou kvůli stávkám přibývá, poznávame okolní zajímavá místa. Za zmínku určitě stojí World Peace Pagoda, která se nachází na menším kopci na okraji města. Jde o projekt, který vznikl po druhé světové válce v Japonsku, jako reakce na utrpení miliónů lidí po celém světě. Cílem je postavit sto pagod na různých místech světa, aby lidé pamatovaly na hrůzy, které se staly a aby si /snad/ uvědomili, že mír je pro prosperitu a spokojenost lidstva ta nejdůležitější věc.
Pro dalšíputování po městě jsme si jako dopravní prostředek vybraly kolo. Pokhara je schovaná v údolí mezi kopci a jízda na kole je zde velmi pohodlná. Cesta nás zavedla až ke dvoum jeskyním, které se nachází v okrajové časti města. První jeskyně - Mahindra Cave sloužila jistému nepálskému králi jako úkryt před nepřáteli. Tehdy ješte nebyla součástí města, jak je tomu dnes a byla to vhodná skrýš. Dnes se po pěti minutách chůze tmavou a chladnou chodbou ve skále, dočkáte setkání se svatým mužem, který zde sedí celý den a čeká na hinduisty, ale také vyznavače jiných náboženských směrů, aby jim požehnal a na čelo umístil Tiku. Tika je znamení, které si hinduisté umisťují na čelo. Má znázorňovat třetí oko a celý den ochraňuje toho, kdo ji nosí. Pokud nemáte klaustrofobii, můžete též sešplhat do menšího příkopu, hned vedle svatostánku, kde pramení posvátný pramen, u kterého se mužete pomodlit.
Druhá jeskyně, Bat Cave – Netopýři jeskyně, je vzdalená jen pár minut jízdy na kole. Je to jeskyně krapet více dobrodružná, hlavně pokud se chcete dostat ven oficiálním východem. Jde totiž o pouhou skulinu ve skále, kterou se musíte vyšplhat ven. A že to není nic jednoduchého jsme si mohly samy vyzkoušet. Jako had se musíte plazit k dennímu světlu. Naštěstí na nás u východu čekala skupinka nepálsýych mladíků a pomohla nám ven. Občas zde člověk narazí na skutečné gentlemany.
V Pokhaře ale nejsou jen krásne přírodní scenérie a zajímave památky. Nachází se zde také několik uprchlických táborů pro Tibeťany. A bezmocnost a utrpení, které se tiše vznáší nad jejich osudem jde cítit na každém kroku…