Pokahara – mětečko u jezera Phewa

Do Pokhary přijíždíme brzy odpoledne. Jakmile vystoupíme z autobusu objeví se kolem nás dav nepálců, kteří nám nabízejí, jeden přes druhého, to nejlevnější a nejlepší ubytování. Turistická sezóna v Nepálu skončila a se začátkem monsunů začíná také boj o zákazníky. Na doporučení se ubytujeme v oblasti Lake Side, což je oblast ryze turistického charakteru. Při procházce ulicemi si člověk ani nepřipadá jako v Nepálu, ale spíš jako někde v přímořském letovisku. Vše je dvakrát dražší než obvykle a bussiness tu jde cítit na hony daleko. To není nic pro nás a proto se záhy stěhujeme několik kilometrů za Pokharu, kde jsme si pronajaly bambusovou chýši s výhledem na další jezero jménem Begnas Lake. O kolik je atmosféra zde příjemnější! Kolem nás je les, koupeme se v jezeře a po práci si vaříme na plynovém vařiči české jídlo. Jen při procházce je nutné být obezřetný, s dešti se objevily také pijavice a je třeba každou chvíli kontrolovat nohy obuté v sandálech. Přesto se nám nedaří uchránit naše chodidla. Aniž by člověk cokoliv pocítil, pijavice se zakousne a je třeba ji odtrhnout a nebo na ni nasypat trochu soli. Teprve poté vás pustí. Ranka co vznikne není velká, ale kvůli chemickým látkám, které pijavice vypouští, chvíli trvá než přestane krvácet. V místě kousnutí vznikne malá modřinka, která však velmi brzo zmizí. Doufám, že nebudu mít tu čest potkat pijavici podobně zblízka znovu. Bohužel během monsunů mají právě pijavice a komáři v Nepálu ráj na zemi.
Pokhara je výchozí bod pro nmohé treky do vysokohorských oblastí.. Přímo z města, pokud se rozfoukají mraky a nebo zaprší, je nádherný výhled na několik vrcholků Annapurny. Nejde slovy vypovědět, jak se člověk cítí při pohledu na takové velikány. Ve volných dnech, kterých poslední dobou kvůli stávkám přibývá, poznávame okolní zajímavá místa. Za zmínku určitě stojí World Peace Pagoda, která se nachází na menším kopci na okraji města. Jde o projekt, který vznikl po druhé světové válce v Japonsku, jako reakce na utrpení miliónů lidí po celém světě. Cílem je postavit sto pagod na různých místech světa, aby lidé pamatovaly na hrůzy, které se staly a aby si /snad/ uvědomili, že mír je pro prosperitu a spokojenost lidstva ta nejdůležitější věc.
Pro dalšíputování po městě jsme si jako dopravní prostředek vybraly kolo. Pokhara je schovaná v údolí mezi kopci a jízda na kole je zde velmi pohodlná. Cesta nás zavedla až ke dvoum jeskyním, které se nachází v okrajové časti města. První jeskyně - Mahindra Cave sloužila jistému nepálskému králi jako úkryt před nepřáteli. Tehdy ješte nebyla součástí města, jak je tomu dnes a byla to vhodná skrýš. Dnes se po pěti minutách chůze tmavou a chladnou chodbou ve skále, dočkáte setkání se svatým mužem, který zde sedí celý den a čeká na hinduisty, ale také vyznavače jiných náboženských směrů, aby jim požehnal a na čelo umístil Tiku. Tika je znamení, které si hinduisté umisťují na čelo. Má znázorňovat třetí oko a celý den ochraňuje toho, kdo ji nosí. Pokud nemáte klaustrofobii, můžete též sešplhat do menšího příkopu, hned vedle svatostánku, kde pramení posvátný pramen, u kterého se mužete pomodlit.
Druhá jeskyně, Bat Cave – Netopýři jeskyně, je vzdalená jen pár minut jízdy na kole. Je to jeskyně krapet více dobrodružná, hlavně pokud se chcete dostat ven oficiálním východem. Jde totiž o pouhou skulinu ve skále, kterou se musíte vyšplhat ven. A že to není nic jednoduchého jsme si mohly samy vyzkoušet. Jako had se musíte plazit k dennímu světlu. Naštěstí na nás u východu čekala skupinka nepálsýych mladíků a pomohla nám ven. Občas zde člověk narazí na skutečné gentlemany.
V Pokhaře ale nejsou jen krásne přírodní scenérie a zajímave památky. Nachází se zde také několik uprchlických táborů pro Tibeťany. A bezmocnost a utrpení, které se tiše vznáší nad jejich osudem jde cítit na každém kroku…