Jezero Begnas, u kterého právě bydlíme, je krásné místo. Ráno nás budí zpěv cizokrajných ptáků a bučení buvola. Slunce už je ovykle vysoko na obzoru, nejsme jako nepálci, které první paprsky vyženou z postele již kolem 5 hodiny ranní. Probouzíme se do dalšího horkého dne. Teplota je běžně kolem 30 stupňů a v poledne nás ani klobouk z bambusu neochrání přes silným žárem. Každodenní silné průtrže mračen zchladí vzduch jen na pár minut. Dokonce ani koupel v jezeře nás neosvěží dostatečně. Voda je vyhřátá a tak nás ochlazuje jen pohled na sněhem pokryté vrcholky Himaláje, které se objeví jakmile se nebe vyčistí.
Zábavné příhody na sebe nenechávají dlouho čekat ani při koupání. Se zvědavostí sledujeme, jak se k nám po jezeře přibližují čtyři podivné útvary připomínající lidské postavy. Až když jsou skoro u nás, poznáváme nepálské chlapce, kteří se pokouší přeplavat jednu z úžších částí jezera.. Místo rukávků nebo plovacího kruhu je však nad hladinou drží prázdné pet lahve, omotané kolem rukou. Musíme se smát.
Cestou zpátky do naší bambusové chatky potkáváme skupinku žen. Jako obvykle nastává nepálsko – česko - anglická konverzace. Stačí nám i těch pár slovíček v nepálštině, co umíme, abychom pochopily, že jsme zvané na zítřejší cupu cupu, neboli sázení rýže. S nadšením souhlasíme a druhý den se vydáváme z kopce dolů na rozlehlá políčka, které jsou rozdělena hrázemi z kamení a hlíny zároveň sloužícími jako chodníčky. Kolem nich vede zavlažovací systém, který důmyslně přivádí blahodárnou vodu i do odlehlých polí. Přidáváme se ke skupině zrovna odpočívajících žen a také můžů, kteří jsou od hlavy až k patě postříkáni blátem. Musí totiž ženám připravit půdu pro rýžové sazeničky. Se zapraženými buvoli a kravami, pomocí zvláštního pluhu, rozmělňují předem zorané a vodou zalité pole. Než se pustí do práce ženy, musí být z hlíny bláto. Za křiku ženou muži zřířata po poli a spršky bláta dopadají všude kolem. V místech, kde není půda dostatečně rozmělněna nastupují lidské nohy. Přidáváme se k ženám a bosy pochodujeme vodou a blátem, které nám někdy dosahuje až po kolena. Vše musí být připraveno než začne samotná setba. Rýže se jí dvakrát denně po celý rok a bez dobré úrody není nepálcům zrovna do tance. Do vody jsou předem naházeny již předpěstované trsy rýže a my se s ženami dáváme do práce. V asi 15 – ti centimetrových rozestupech noříme do vody dvě rostlinky rýže a jejich kořínky jemně usazujeme v blátě. Nepálské ženy rychlostí blesku sadí rostlinku za rostlinkou a se smíchem nás povzbuzují, aby nám to šlo lépe od ruky. Jakmile dokončíme jedno pole hned se přesunujeme na druhé, které mezitím muži připravili. Na poli panuje veselá nálada a práce jde od ruky. Zvědavost mi nedá a ptám se malého chlapce, který také pomahá - loví z pole rybky, které by jinak ničily úrodu, jakto že není ve škole. Odpověď je jasná, když je práce na poli, škola jde stranou. Rodina je pro nepálce na prvním místě a láska k dětem je zde všudypřítomná. Děti jsou hýčkány a opečovávány. Matky je mají neustále na těle, připevněné v šátku je nosí na zádech, kamkoliv se hnou. Pokud je rodina vícelená přebírá starost o sourozence nejstarší dítě. Nesejde na tom zdali je starší o pár měsíců nebo o několik let. A pomáhat rodičům se musí v domácnosti i na poli. Jsme rády, že i nám bylo umožněno vyzkoušet si, jak takové sazení rýže vypadá. Není to jednoduchá práce. Nepálci si však na život nestěžují, oni jej prostě žijí a těší se z každého okamžiku, který jim Bozi na tom světě dopřejí.