Naše další cesta nás vede do distriktu Kábre, kde působí se svými projekty také česká organizace Namasté Nepál. Cesta z Káthmándú trvá asi 6 hodin. Čekáme na autobus v malém městečku poblíž Káthmándú. Jelikož kolem oběda je zrovna v celém Nepálu pauza na čaj, čekáme skutečně dlouho. Ale nevadí nám to. V Nepálu se učíme být trpělivé, většinou není nic podle našeho plánu. Když se konečně v zatáčce objeví náš autobus zjišťujeme, že to asi nebude úplně jednoduché dostat se do Kilpu, místa našeho určení. Autobus je totiž plný k prasknutí, jediné volné místo je na střeše. Po krátkém přemlouvání přesvědčujeme mladíka z autobusu, že jsme schopné cestu zvládnout i na střeše a s našimi obrovskými batohy se soukáme nahoru. Naši spolucestující ze střechy na nás zírají a se smíchem nám uvolňují místa pro batohy. Sedáme si a dobrodružná jízda začíná. Cesty v Nepálu jsou opravdu v otřesném stavu. Hází to s námi sem a tam, přidržujeme se, čeho můžeme, občas všichni sebe navzájem. Je to ale sranda. Během jízdy přistupuje na střechu stále více a více lidí, už se nemůžeme ani hnout, na klín mi starší pán posadí malé děvčátko a sám se drží zuby nehty staré pneumatiky. Z jedné strany silnice skála a na druhé sráz, občas mám i strach. Řidič je naštěstí zkušený, což jde nejlépe vidět, když se musí vyhnout proti jedoucímu vozidlu. Silnice je velmi úzká a proto vždy nastává couvání a popojíždění, řidič má hlavu z okýnka, na druhé straně autobusu všichni sledují sráz a pomocí pískání a bouchání do kapoty signalizují, jak daleko je ještě možne popojet. Takhle cestujeme dobré 3 hodiny. Na střeše autobusu se člověk opravdu nenudí a ještě k tomu je zde nádherný výhled do všech světových stran. Ve chvíli, kdy se pod námi objevuje průzračně čistá řeka, jsme rozhodnuté udělat si na takovém krásném místě zastávku a osvěžit se, potom, co na nás pražilo celý den slunce. Vystupujeme v městečku u řeky. V každém obchůdku se prodávají sušené a nebo smažené ryby a my ochutnáváme. Po každodenním pojídání rýže je ryba skutečně změna. A že je výborná! Po občerstvení konečně sestupujeme dolů k řece. Voda je sluncem prohřátá a my si užíváme plavání. Zatím jsme měly možnost se koupat pouze v potoce pod vodopády a sami musíte uznat, že tady o plavání nemůže být řeč. Během chvíle jsme rozhodnuté, že na tomhle krásném místě zůstaneme do dalšího dne. Kousek za vesnicí nacházíme malý chrám, od kterého je krásný výhled na řeku. Místo kde spát tedy máme. Pozorujeme rybáře, jak k večeru rozhazují sítě a v duchu si přejeme projet se na jejich loďce, která je vydlabaná z kmene stromu. Naše přání se nám během pár minut plní. Rybáři jsou milí chlapíci a za bonbón nám ukazují krásy místa, kde budeme spát, z řeky. Výhled na chrám a rozkvetlé, pro nás exotické, stromy je opravdu působivý. Ačkoliv z dálky vypadá ovládaní takové lodďky jako věc velmi jednoduchá, z blízka je vidět, že to taková sranda opravdu není. Je třeba dokonale znát řeku, která se mi zdá se svými proudy nevyzpytatelná. Naštěstí rybář je evidentně hodně zkušený a tak se zcela přirozeně a bez problémů plavíme. Krásný zážitek. Po připlutí ke břehu zpozorujeme na břehu starého muže, který kope v písčité půdě jednu díru za druhou a očividně něco hledá. Zvědavost nám nedá a tak jdeme zjistit, copak to starý muž dělá. Po pár minutách posunkové řeči zjišťujeme, že hledá kořínky přesličky, na kterých se někdy objevují bobulky, které po požití lečí močové kameny. Pomáháme tedy hledat také. Za necelou hodinku máme plnou dlaň. Loučíme se, dědulka odchází a my se pomalu chystáme uložit ke spánku. Další z krásných dnů zde je za námi. Hvězdy osvětlují řeku a její okolí, kolem je ticho a my usínáme ve spacácích v těsné blízkosti chrámu a těšíme se, co nás čeká v Kilpu.

Setkání se s rituály lidu Tamang....

Náš autobus měl 2 hodiny zpoždění, ale na nástupišti, kde je více koz a slepic než lidí je pořád na co se dívat, tak čas ubíhá rychle. Kozy dojídají slupky od banánů, které tu lidé pohodily, slepice se motají všude kolem a obchodnící si nenechají ujít ani jeden autobus, by něco prodali. Náš autobus přijíždí a je plně obsazen, nemůžeme již další den čekat na naše volné místo, tak si vylézáme i s plne nabalenymi batohy Gemma na střechu a jedeme. Hned za městečkem Dolalghát končí zpevněná cesta a začíná prašná, plná výmolů a naházeného či popadaného kamení. Na střeše se člověk neubrání mračnu prašna, které nás naustále doprovází a to, že to tam háže úplně jinak, zjišťujeme hned při prvním výmolu, nezbývá než se pořádně držet! Po 6 hodinách se dostáváme na vesnici, kde končí autobus, a která je té naší nejblíže. Ještě hodinu a půl pěší dobrodružné chůze za doprovodu místního pana ředitele. Terén se s každým krokem mění, ale v pohorkách Prabos se jde velice pohodlně. Schazíme kolem krásné říčky, kterou po dřevěné kládě překračujeme, míjíme malé kamenné stavení, sloužící jako vodní mlýn na mletí mouky. Ještě musíme sejít do údolí k řece, překonat sto metrů dlouhý, vysací most a budeme téměř na místě. Ten je vyroben z opravdu silných drátů a vypadá celkem nově, i přesto je to zážitek, dívat se pod nohy, jak mohutná řeka je z takové výšky jenom říčkou mezi kamínky a nějaká paní co vede kozy kolem řeky, jakoby byla jenom figurkou na člověče nezlob se. Nyní už jen vystoupat na kopec do vesnice našeho působení Pudi.
Nacházíme se v distriktu Kávrépalanchok, kde převážně žijí Tamangové. Samotné tyto etnické skupiny Tamangové, Newari, Limbu, atd. jsou zde v Nepálu rozděleny ještě v rámci jedné kasty na výše i níže položené. Již jsme se například setkaly s tím, že u lidu Newari jsou muzikanti jenom ti, nacházející se v nízké Newari kastě, jiní lidé se nesmí hudebních nástrojů ani dotknout, zatímco v jiných kastách může hrát kdokoli.
Ve vesnici Pudi, kde se nacházíme žijí Tamangové přesněji jejich vysoká kasta Lamové. Ti přišli před stoletími z Tibeta, proto ještě někteří umí číst tibetské písmo, tak rozdílné od toho nepálského. Znají tradiční modlitby a postupy jednotlivých obřadů a rituálů, které vskutku nejsou jednoduché. Hned první, a téměř celou noc nás ze sna budí bubnování a zpěv. Podivovala jsem se tomu, že to může někdo opravdu tak dlouho vydržet. Ráno se dovídáme, že ve vedlejším domě někdo zemřel, tak již 4. den se koná pohřeb, který běžně trvá pět dní. Přes den se ho můžeme účastnit. Předříkává se spoustu modliteb na určeném místě, poblíž z bambusu připomínající malé kapličky, kde uvnitř je několik rýžových sošek znázorňující zvlaštní postavičky. Občas se zpívá, jindy zase můžeme také zavítat do domu zemřelého, kde rodinní příslušnící držíce se za ruce v kruhu tančí a zpívají. Lámové, kteří zde mají podobnou úlohu jako křesťanští kněží, mají oblečený tradiční, slavnostní oblek Tamangů a tančí příležitostní tanec. Jejich sukně se krásně točí dokola až zrak přechází. Všechny obřady nakonec zabraly 6 dní a musím sdělit, že to byla zajímavá událost, pro nás, tak netypická.

Pokud se rozhodnete navštívit Nepál, což vřele doporučuji, budete to mít mnohem snažší v případě, že milujete rýži a zeleninu. Jestliže podobným jídlům zrovna neholdujete, můžete mít sem tam trochu problém s tím, co jíst.

Rýže se tady jí v mnoha podobách, je to totiž nejlevnější potravina.

Nejtypičtější je pro Nepál dalbáth. Dalbáth se jí často na snídani, na oběd i na večeři. V prvé řadě dostanete hromadu rýže – báth, a k ní něco jako čočkovou polévku – dal. Na okraji talíře se vám poté začnou hromadit přílohy. Kořeněná směs brambor a zeleniny – kari, pálivá směs s masem a ostrá omáčka z chilli papriček. Často se také jako příloha podává dušený špenát. Dal poté vylijete na rýži a s ostatními přílohami si to smícháte tak, jak je libo. Za dalbáth zaplatíte trochu víc, než za jiná jídla, zato si ale můžete přidávat tak dlouho, dokud nejste úplně sytí.

Když zrovna nemáme chuť na rýži, vydáme se do momo restaurace, kterých je v Káthmándú požehnaně. Momo je typická tibetská pochoutka. Je to koule namletého masa, obalená v těstíčku a připravená v páře. Na talíř dostanete takových malých momo asi 10. Samozřejmě nesmí chybět pálivá omáčka, do které si momo namáčíte. Je to opravdu pochoutka.

V malých občerstveních na ulici můžete najít zajímavé dobroty. Třeba pokhora. Směs zeleniny a vajíčka usmažená na oleji. Přirovnat se dá k našemu zeleninovému karbanátku. A neopomeňme chilli omáčku, do které si pokhoru namáčíte. Chilli omáčka opravdu nemůže chybět u žádného nepálského jídla. Pochutina je to výborná, ale krapet mastná. Avšak člověk si nemůže moc vybírat. Proto se mi občas opravdu stýská po českém jídle! Salám, knedlík, sýry všeho druhu, pečené maso, slanina, tlačenka...

Ovocný talíř k obědu
V Nepálu mám trochu obavy jíst maso. Kdybyste viděli místní řeznictví, asi byste pochopili. Před krámem na stole leží kozí hlava, hned vedle flák masa, kolem spousta much...To si opravdu radši dopřeji zeleninu nebo ovoce z místního trhu. Ke koupi jsou zde ananasy, melouny, mango a také čerstvé banány dovážené z Taraí, což je nížinná oblast na jihu Nepálu.

Ve stánku na ulici vám za pár korun připraví ovocný talíř, což je skvělý zákusek po obědě. Celkově tu lidé jí mnohem více zeleniny a ovoce než-li u nás. Z masných výrobků se nejčastěji konzumuje buvol a kuřecí maso. Vepřové jen výjimečně, při speciálních událostech. A hovězí zde nehledejte nebo aspoň ne na talíři. Jsme v hinduisické zemi a kráva je zde posvátná. Avšak krávy můžete potkat na všemožných místech. Na ulici, uprostřed silnice, stádo krav na mostě, potulující se na kopcích...

Během festivalů, kterých je v Nepálu požehnaně se popíjí rýžové pivo, anebo víno – roxi. Víno mě osobně zrovna moc nezachutnalo, ale rýžové pivo je výborné. Na vesnici si jej doma vyrábí skoro každá rodina a my jako hosté jsme občas také přizváni, abychom ochutnali. Na vesnici jsou lidé velmi přátelští a často nás zvou na čaj nebo dalbáth. Pokud přijmete, mají ohromnou radost a nadšeně pozorují, jak se nacpáváte jejich jídlem. Pokud potom ještě nepálsky poděkujete – dhanyebaad a řeknete, že to bylo výborné – mithocha, buďte si jistí, že máte přátele na zbytek života. Svých hostů si Nepálci váží a my si zase vážíme jich, pro jejich přívětivost a milou povahu.

Telefonni cislo v meziprostoru

Telefon jsem bezmyslenkovite zapomnela na vesnici, a proto mi jej doveze snad nekdy nejaky dobrovolnik v cervnu. Pokud mi nekdo psal dekuju, snad doputuje zprava taktez v meziprostoru az ke mne. Pokud neco se udalo piste Klarce.
Ludmila

Kdy úsměvy místních se ztrácí.....

Káthmandský život se žije životem hlavního města, každý den zde plyne rychle, tak se ani nedivíme tomu, že jsme zde stravily 6 týdnů. Pravý čas se přesunout do vesnice, kde se budeme podílet na projektu vzdělávání dětí anglickému jazyku. Na autobusovém nádraží nalézáme náš autobus, ještě si na cestu kupujeme sladké nepálské banány a můžeme vyrazit.
Cesta je příjemná, ještě stále jedeme po zpevněných cestách až do malého městečka Dolalghat, kde náš autobus končí. Toto městečko se nachází na soutoku dvou velikých řek, a tak můžeme v malých obchůdcích podél cesty vidět sušící se ryby na slunci, jinde jejich samotnou přípravu, kdy marinované je místní lidé smaží v rozpáleném oleji. Vysedáme na konečné zastávce a odcházíme na čaj. Pokud někdy člověk neví kudy kam se vydat, nejlépe usednout tam, kde místní posedávají, pijí čaj a také si o jednu sklenici tohoto výborného nápoje požádat. Bohužel zjišťujeme, že poslední dnešní autobus přímo do vesnice kam míříme již odjel, tak nezbývá než dnešní zbytek dne strávit v tomto příjemném malém městečku. Z malého občerstvení, kde popíjíme čaj máme výhled na řeku, a tento pohled je opravdu osvěžující. Teplota již po dobu několika dnů dosáhla teploty krásného, slunečního, parného dne, tak jak jej známe u nás, a tak se rozhodneme vydat k řece. Na jejím břehu míjíme malou dílnu, kde muži kovají tradiční nádoby na vodu, překvapeně se tváří na naši přítomnost, a tak je žádám o fotografii. Ihned se všichni s radostí na nás usmívají, fotoaparát poté putuje z ruky do ruky, každý chce obrázek vidět. Je milé, že ať se zeptám koholi, zdali jej můžu vyfotit, dostávám ihned svolení. Lidé v mestěch či velikých vesnicích se do objektivu usmívají, ale jakmile se vyskytneme v zapomenuté oblasti, kde turista zajisté ještě nezávital, svolení k fotografování dávají všichni, včetně žen či dětí, ovšem ihned upraví své šaty, vlasy a jejich tváře dostávají vážný výraz. Né vždy tak lze zachytit usměvavou a přívětivou tvář místních vesničanů.
Dostáváme se až na břeh řeky, kde si vybíráme osamocené místo, ihned vběhneme do vody, která je překvapivě ještě teplejší než okolní horký vzduch a s radostí zjišťujeme, že hloubka dna nám dovoluje si zaplavat, jak je libo. Tohoto prvního plavání v řece si opravdu užíváme, pereme si také svá oblečení, která do pár minut na slunci usychají a vydáváme se zpět do Dolalghátu. Zde si nemůžeme nechat uniknout ochutnat místní rybí secialitu a dáváme si několik průměrně deset centimentrů dlouhých smažených ryb, ty zajídíme malýma sladkýma rajčátkama a tuze si pochutnáváme. Kdy den se začíná ubírat ke svému konci, nacházíme za městem u břehu krásný chrám, kde v jeho blízkosti se rozhodujeme trávit dnešní noc. Skládáme si batohy a vydáváme se na břeh druhé řeky soutoku. Opět je nám pekvapením, že tato řeka je studená jako jarní říčka z tajících ledů. Na druhém břehu usedají dva rybáři do své úzké loďky z vydlabaného kmene stromu a po proudu řeky rozmísťují na noc své sítě. Během chvíle mají svoji práci hotovou a když proplouvají kolem nás, symbolizujeme zdali se můžeme svézt. Připlouvají ke břehu, jeden vystupuje, dává dva suché kameny do loďky, na které se můžeme posadit, sám zůstává na břehu a my vyplouváme. Loďka balancuje na hladině řeky, ale rybář je neustále v klidu a dlouhou tyčí ovládá směr plavby. Plujeme proti proudu i do místa, kde řeka se zužuje a stává se tak dravější, poté na jiné místo u břehu, kde hladina jakoby byla stálá, jen nad hlavami máme mohutný strom, posetý oranžovými květy. Na pár minut si užíváme svoji plavbu, ale jakoby bychom pluly hodiny. V noci uléháme pod moskytiéry, přeci jen jsme na břehu řeky, což může být ráj moskytů.
Příštího dopoledne vyčkáváme na autobus, který nás dopraví do místa našeho dalšího působení.