Jak asi vypadá jediná železnice v Nepálu?

Naše cesta směřuje na východ, opouštíme hlavní město Káthmandú a nočním autobusem se vydáváme do Janakpuru. Města, které se nachází v nížinách zvaných Teraje, a místě kde se narodila Sita. Dle slavné knihy Ramajány se zde také provdala za Rama. Sita i Ram jsou reinkarnací Lakshmi a Vishnu, oba jsou velice významní bohové v Hinduismu, proto je toto město teké cílem mnoha hinduistických turistů.
V tuto dobu není nejbezpečnější cestovat, jelikož několik dní vytrvale pršelo a pravděpodobnost sesuvů půdy se zvyšuje, jak jsme také mohly vyčíst v místních novinách. My ale máme štěstí a v pořádku, brzkého rána přijíždíme, díky monzunům opět za deště, vytahujeme bundy High Point, které jsou tak kvalitní a pohodlné, že ani kapku vody nepropustí. Ubytováváme, posnídáme v místním pouličním občerstvení a vydáváme se za jedním z naších cílů této cesty. V Janakpuru se mimo jiné nachází také jediná 51km dlouhá železnice v celém Nepálu. Tuto jedinečnou příležitost si nemůžeme nechat ujít. Hlavní ulící, která nám už spíše svým ruchem a obyvatelstvem připomíná Indii se dotáváme až na železniční stanici. Mnoho lidí ji má za svůj domov, kličkujeme mezi spícími lidmi, až k pokladně, která je ovšem zavřená, nezbývá než se podívat na nástupiště. Na kolejích jsou odstaveny tři vagóny, hned na první pohled se mylně domnívám, že není možné je uvést ještě někdy do pohybu, uvnitř jsou díry jak v podlaze, tak i ve střeše a stěnách. Mezi koleji běhají kozy, prasata a vedle nich spí krávy. „Ale kdy nějaký vlak přijede?“ v duchu se tázám sama sebe i lidí kolem nás. Odpovědi místních na tuto otázku jsou různé, nakonec se ale dovídáme, že díky vytrvalým děštům je pravděpodobné, že žádný vlak ani nepřijede protože se ten dnešní nejspíše někde vykolejil, běžně se to stává 2x až 3x denně a tak je to docela nebezpečná projížďka. Závěrem jsme vlastně rády, že žádný vlak ani nepřijel, snad někdy příště se po této železnici i projedeme.
Po celém městě se nachází posvátné rybníky, v kterých se lidé koupou i perou prádlo. Nám ovšem odvaha nedovolila vstoupit do temně zelené vody, proto se procházíme po březích a nasáváme posvátnou atmosféru. Naše kroky nás dovedou na nádvoří chrámu Janaki, právě na tomto mítě se slavná Sita narodila. Stavba je to překrásná a jsem v údivu, že tak neobvyklá a jedinečná budova se nachází zde v Nepálu. Tento chrám není až tak historickou budovou, byl vystavěn v roce 1912, ale je opravdu překrásný! Vyzouváme si boty a vstupujeme dovnitř, kde se prochází poutníci i kněží. V samotném nitru chrámu dostáváme věnec z květin kolem krku a požehnání od jednoho z představených.

Závěrem ještě navštěvujeme nejvytíženější nemocnici malomocentsví na světě. Nachází se asi hodinu cesty od Janakpuru na krásném, tichém místě. Ročně příjmou 55 000 pacientů s diagnostikovanou leprou čili malomocentsvím. Byly jsme provedeny jak laboratoří, sesternou, fyzioterapií tak i nemocničními pokoji, kde jsme se mohly setkat přímo s pacienty. Lepra je v Nepálu stále ještě vážným problémem, v dnešní době již naštěstí i díky této nemocnici na ústupu. Nejdůležitější je vzdělávat, převážně lidi žijící na vesnici v tom, že je to nemoc vyléčitelná a čím dříve se léči, tím zůstane méně trvalých následků. Exkurze této nemocnice byla zajímavou zkušeností!

Prace na poli a usmevave devcatko. Pekny den prejeme do nasi vlasti:] Lukla

Jezero Begnas, u kterého právě bydlíme, je krásné místo. Ráno nás budí zpěv cizokrajných ptáků a bučení buvola. Slunce už je ovykle vysoko na obzoru, nejsme jako nepálci, které první paprsky vyženou z postele již kolem 5 hodiny ranní. Probouzíme se do dalšího horkého dne. Teplota je běžně kolem 30 stupňů a v poledne nás ani klobouk z bambusu neochrání přes silným žárem. Každodenní silné průtrže mračen zchladí vzduch jen na pár minut. Dokonce ani koupel v jezeře nás neosvěží dostatečně. Voda je vyhřátá a tak nás ochlazuje jen pohled na sněhem pokryté vrcholky Himaláje, které se objeví jakmile se nebe vyčistí.
Zábavné příhody na sebe nenechávají dlouho čekat ani při koupání. Se zvědavostí sledujeme, jak se k nám po jezeře přibližují čtyři podivné útvary připomínající lidské postavy. Až když jsou skoro u nás, poznáváme nepálské chlapce, kteří se pokouší přeplavat jednu z úžších částí jezera.. Místo rukávků nebo plovacího kruhu je však nad hladinou drží prázdné pet lahve, omotané kolem rukou. Musíme se smát.
Cestou zpátky do naší bambusové chatky potkáváme skupinku žen. Jako obvykle nastává nepálsko – česko - anglická konverzace. Stačí nám i těch pár slovíček v nepálštině, co umíme, abychom pochopily, že jsme zvané na zítřejší cupu cupu, neboli sázení rýže. S nadšením souhlasíme a druhý den se vydáváme z kopce dolů na rozlehlá políčka, které jsou rozdělena hrázemi z kamení a hlíny zároveň sloužícími jako chodníčky. Kolem nich vede zavlažovací systém, který důmyslně přivádí blahodárnou vodu i do odlehlých polí. Přidáváme se ke skupině zrovna odpočívajících žen a také můžů, kteří jsou od hlavy až k patě postříkáni blátem. Musí totiž ženám připravit půdu pro rýžové sazeničky. Se zapraženými buvoli a kravami, pomocí zvláštního pluhu, rozmělňují předem zorané a vodou zalité pole. Než se pustí do práce ženy, musí být z hlíny bláto. Za křiku ženou muži zřířata po poli a spršky bláta dopadají všude kolem. V místech, kde není půda dostatečně rozmělněna nastupují lidské nohy. Přidáváme se k ženám a bosy pochodujeme vodou a blátem, které nám někdy dosahuje až po kolena. Vše musí být připraveno než začne samotná setba. Rýže se jí dvakrát denně po celý rok a bez dobré úrody není nepálcům zrovna do tance. Do vody jsou předem naházeny již předpěstované trsy rýže a my se s ženami dáváme do práce. V asi 15 – ti centimetrových rozestupech noříme do vody dvě rostlinky rýže a jejich kořínky jemně usazujeme v blátě. Nepálské ženy rychlostí blesku sadí rostlinku za rostlinkou a se smíchem nás povzbuzují, aby nám to šlo lépe od ruky. Jakmile dokončíme jedno pole hned se přesunujeme na druhé, které mezitím muži připravili. Na poli panuje veselá nálada a práce jde od ruky. Zvědavost mi nedá a ptám se malého chlapce, který také pomahá - loví z pole rybky, které by jinak ničily úrodu, jakto že není ve škole. Odpověď je jasná, když je práce na poli, škola jde stranou. Rodina je pro nepálce na prvním místě a láska k dětem je zde všudypřítomná. Děti jsou hýčkány a opečovávány. Matky je mají neustále na těle, připevněné v šátku je nosí na zádech, kamkoliv se hnou. Pokud je rodina vícelená přebírá starost o sourozence nejstarší dítě. Nesejde na tom zdali je starší o pár měsíců nebo o několik let. A pomáhat rodičům se musí v domácnosti i na poli. Jsme rády, že i nám bylo umožněno vyzkoušet si, jak takové sazení rýže vypadá. Není to jednoduchá práce. Nepálci si však na život nestěžují, oni jej prostě žijí a těší se z každého okamžiku, který jim Bozi na tom světě dopřejí.

Jednoho dne se take vydavame na pole, kde mistni obdelavaji sva ryzova policka a pridavame ruku k dilu...

Zdravime vsechny z Pokhary a navidenou v cervenci!
LuKla

Pokahara – mětečko u jezera Phewa

Do Pokhary přijíždíme brzy odpoledne. Jakmile vystoupíme z autobusu objeví se kolem nás dav nepálců, kteří nám nabízejí, jeden přes druhého, to nejlevnější a nejlepší ubytování. Turistická sezóna v Nepálu skončila a se začátkem monsunů začíná také boj o zákazníky. Na doporučení se ubytujeme v oblasti Lake Side, což je oblast ryze turistického charakteru. Při procházce ulicemi si člověk ani nepřipadá jako v Nepálu, ale spíš jako někde v přímořském letovisku. Vše je dvakrát dražší než obvykle a bussiness tu jde cítit na hony daleko. To není nic pro nás a proto se záhy stěhujeme několik kilometrů za Pokharu, kde jsme si pronajaly bambusovou chýši s výhledem na další jezero jménem Begnas Lake. O kolik je atmosféra zde příjemnější! Kolem nás je les, koupeme se v jezeře a po práci si vaříme na plynovém vařiči české jídlo. Jen při procházce je nutné být obezřetný, s dešti se objevily také pijavice a je třeba každou chvíli kontrolovat nohy obuté v sandálech. Přesto se nám nedaří uchránit naše chodidla. Aniž by člověk cokoliv pocítil, pijavice se zakousne a je třeba ji odtrhnout a nebo na ni nasypat trochu soli. Teprve poté vás pustí. Ranka co vznikne není velká, ale kvůli chemickým látkám, které pijavice vypouští, chvíli trvá než přestane krvácet. V místě kousnutí vznikne malá modřinka, která však velmi brzo zmizí. Doufám, že nebudu mít tu čest potkat pijavici podobně zblízka znovu. Bohužel během monsunů mají právě pijavice a komáři v Nepálu ráj na zemi.
Pokhara je výchozí bod pro nmohé treky do vysokohorských oblastí.. Přímo z města, pokud se rozfoukají mraky a nebo zaprší, je nádherný výhled na několik vrcholků Annapurny. Nejde slovy vypovědět, jak se člověk cítí při pohledu na takové velikány. Ve volných dnech, kterých poslední dobou kvůli stávkám přibývá, poznávame okolní zajímavá místa. Za zmínku určitě stojí World Peace Pagoda, která se nachází na menším kopci na okraji města. Jde o projekt, který vznikl po druhé světové válce v Japonsku, jako reakce na utrpení miliónů lidí po celém světě. Cílem je postavit sto pagod na různých místech světa, aby lidé pamatovaly na hrůzy, které se staly a aby si /snad/ uvědomili, že mír je pro prosperitu a spokojenost lidstva ta nejdůležitější věc.
Pro dalšíputování po městě jsme si jako dopravní prostředek vybraly kolo. Pokhara je schovaná v údolí mezi kopci a jízda na kole je zde velmi pohodlná. Cesta nás zavedla až ke dvoum jeskyním, které se nachází v okrajové časti města. První jeskyně - Mahindra Cave sloužila jistému nepálskému králi jako úkryt před nepřáteli. Tehdy ješte nebyla součástí města, jak je tomu dnes a byla to vhodná skrýš. Dnes se po pěti minutách chůze tmavou a chladnou chodbou ve skále, dočkáte setkání se svatým mužem, který zde sedí celý den a čeká na hinduisty, ale také vyznavače jiných náboženských směrů, aby jim požehnal a na čelo umístil Tiku. Tika je znamení, které si hinduisté umisťují na čelo. Má znázorňovat třetí oko a celý den ochraňuje toho, kdo ji nosí. Pokud nemáte klaustrofobii, můžete též sešplhat do menšího příkopu, hned vedle svatostánku, kde pramení posvátný pramen, u kterého se mužete pomodlit.
Druhá jeskyně, Bat Cave – Netopýři jeskyně, je vzdalená jen pár minut jízdy na kole. Je to jeskyně krapet více dobrodružná, hlavně pokud se chcete dostat ven oficiálním východem. Jde totiž o pouhou skulinu ve skále, kterou se musíte vyšplhat ven. A že to není nic jednoduchého jsme si mohly samy vyzkoušet. Jako had se musíte plazit k dennímu světlu. Naštěstí na nás u východu čekala skupinka nepálsýych mladíků a pomohla nám ven. Občas zde člověk narazí na skutečné gentlemany.
V Pokhaře ale nejsou jen krásne přírodní scenérie a zajímave památky. Nachází se zde také několik uprchlických táborů pro Tibeťany. A bezmocnost a utrpení, které se tiše vznáší nad jejich osudem jde cítit na každém kroku…

Naše další cesta nás vede do distriktu Kábre, kde působí se svými projekty také česká organizace Namasté Nepál. Cesta z Káthmándú trvá asi 6 hodin. Čekáme na autobus v malém městečku poblíž Káthmándú. Jelikož kolem oběda je zrovna v celém Nepálu pauza na čaj, čekáme skutečně dlouho. Ale nevadí nám to. V Nepálu se učíme být trpělivé, většinou není nic podle našeho plánu. Když se konečně v zatáčce objeví náš autobus zjišťujeme, že to asi nebude úplně jednoduché dostat se do Kilpu, místa našeho určení. Autobus je totiž plný k prasknutí, jediné volné místo je na střeše. Po krátkém přemlouvání přesvědčujeme mladíka z autobusu, že jsme schopné cestu zvládnout i na střeše a s našimi obrovskými batohy se soukáme nahoru. Naši spolucestující ze střechy na nás zírají a se smíchem nám uvolňují místa pro batohy. Sedáme si a dobrodružná jízda začíná. Cesty v Nepálu jsou opravdu v otřesném stavu. Hází to s námi sem a tam, přidržujeme se, čeho můžeme, občas všichni sebe navzájem. Je to ale sranda. Během jízdy přistupuje na střechu stále více a více lidí, už se nemůžeme ani hnout, na klín mi starší pán posadí malé děvčátko a sám se drží zuby nehty staré pneumatiky. Z jedné strany silnice skála a na druhé sráz, občas mám i strach. Řidič je naštěstí zkušený, což jde nejlépe vidět, když se musí vyhnout proti jedoucímu vozidlu. Silnice je velmi úzká a proto vždy nastává couvání a popojíždění, řidič má hlavu z okýnka, na druhé straně autobusu všichni sledují sráz a pomocí pískání a bouchání do kapoty signalizují, jak daleko je ještě možne popojet. Takhle cestujeme dobré 3 hodiny. Na střeše autobusu se člověk opravdu nenudí a ještě k tomu je zde nádherný výhled do všech světových stran. Ve chvíli, kdy se pod námi objevuje průzračně čistá řeka, jsme rozhodnuté udělat si na takovém krásném místě zastávku a osvěžit se, potom, co na nás pražilo celý den slunce. Vystupujeme v městečku u řeky. V každém obchůdku se prodávají sušené a nebo smažené ryby a my ochutnáváme. Po každodenním pojídání rýže je ryba skutečně změna. A že je výborná! Po občerstvení konečně sestupujeme dolů k řece. Voda je sluncem prohřátá a my si užíváme plavání. Zatím jsme měly možnost se koupat pouze v potoce pod vodopády a sami musíte uznat, že tady o plavání nemůže být řeč. Během chvíle jsme rozhodnuté, že na tomhle krásném místě zůstaneme do dalšího dne. Kousek za vesnicí nacházíme malý chrám, od kterého je krásný výhled na řeku. Místo kde spát tedy máme. Pozorujeme rybáře, jak k večeru rozhazují sítě a v duchu si přejeme projet se na jejich loďce, která je vydlabaná z kmene stromu. Naše přání se nám během pár minut plní. Rybáři jsou milí chlapíci a za bonbón nám ukazují krásy místa, kde budeme spát, z řeky. Výhled na chrám a rozkvetlé, pro nás exotické, stromy je opravdu působivý. Ačkoliv z dálky vypadá ovládaní takové lodďky jako věc velmi jednoduchá, z blízka je vidět, že to taková sranda opravdu není. Je třeba dokonale znát řeku, která se mi zdá se svými proudy nevyzpytatelná. Naštěstí rybář je evidentně hodně zkušený a tak se zcela přirozeně a bez problémů plavíme. Krásný zážitek. Po připlutí ke břehu zpozorujeme na břehu starého muže, který kope v písčité půdě jednu díru za druhou a očividně něco hledá. Zvědavost nám nedá a tak jdeme zjistit, copak to starý muž dělá. Po pár minutách posunkové řeči zjišťujeme, že hledá kořínky přesličky, na kterých se někdy objevují bobulky, které po požití lečí močové kameny. Pomáháme tedy hledat také. Za necelou hodinku máme plnou dlaň. Loučíme se, dědulka odchází a my se pomalu chystáme uložit ke spánku. Další z krásných dnů zde je za námi. Hvězdy osvětlují řeku a její okolí, kolem je ticho a my usínáme ve spacácích v těsné blízkosti chrámu a těšíme se, co nás čeká v Kilpu.