Setkání se s rituály lidu Tamang....

Náš autobus měl 2 hodiny zpoždění, ale na nástupišti, kde je více koz a slepic než lidí je pořád na co se dívat, tak čas ubíhá rychle. Kozy dojídají slupky od banánů, které tu lidé pohodily, slepice se motají všude kolem a obchodnící si nenechají ujít ani jeden autobus, by něco prodali. Náš autobus přijíždí a je plně obsazen, nemůžeme již další den čekat na naše volné místo, tak si vylézáme i s plne nabalenymi batohy Gemma na střechu a jedeme. Hned za městečkem Dolalghát končí zpevněná cesta a začíná prašná, plná výmolů a naházeného či popadaného kamení. Na střeše se člověk neubrání mračnu prašna, které nás naustále doprovází a to, že to tam háže úplně jinak, zjišťujeme hned při prvním výmolu, nezbývá než se pořádně držet! Po 6 hodinách se dostáváme na vesnici, kde končí autobus, a která je té naší nejblíže. Ještě hodinu a půl pěší dobrodružné chůze za doprovodu místního pana ředitele. Terén se s každým krokem mění, ale v pohorkách Prabos se jde velice pohodlně. Schazíme kolem krásné říčky, kterou po dřevěné kládě překračujeme, míjíme malé kamenné stavení, sloužící jako vodní mlýn na mletí mouky. Ještě musíme sejít do údolí k řece, překonat sto metrů dlouhý, vysací most a budeme téměř na místě. Ten je vyroben z opravdu silných drátů a vypadá celkem nově, i přesto je to zážitek, dívat se pod nohy, jak mohutná řeka je z takové výšky jenom říčkou mezi kamínky a nějaká paní co vede kozy kolem řeky, jakoby byla jenom figurkou na člověče nezlob se. Nyní už jen vystoupat na kopec do vesnice našeho působení Pudi.
Nacházíme se v distriktu Kávrépalanchok, kde převážně žijí Tamangové. Samotné tyto etnické skupiny Tamangové, Newari, Limbu, atd. jsou zde v Nepálu rozděleny ještě v rámci jedné kasty na výše i níže položené. Již jsme se například setkaly s tím, že u lidu Newari jsou muzikanti jenom ti, nacházející se v nízké Newari kastě, jiní lidé se nesmí hudebních nástrojů ani dotknout, zatímco v jiných kastách může hrát kdokoli.
Ve vesnici Pudi, kde se nacházíme žijí Tamangové přesněji jejich vysoká kasta Lamové. Ti přišli před stoletími z Tibeta, proto ještě někteří umí číst tibetské písmo, tak rozdílné od toho nepálského. Znají tradiční modlitby a postupy jednotlivých obřadů a rituálů, které vskutku nejsou jednoduché. Hned první, a téměř celou noc nás ze sna budí bubnování a zpěv. Podivovala jsem se tomu, že to může někdo opravdu tak dlouho vydržet. Ráno se dovídáme, že ve vedlejším domě někdo zemřel, tak již 4. den se koná pohřeb, který běžně trvá pět dní. Přes den se ho můžeme účastnit. Předříkává se spoustu modliteb na určeném místě, poblíž z bambusu připomínající malé kapličky, kde uvnitř je několik rýžových sošek znázorňující zvlaštní postavičky. Občas se zpívá, jindy zase můžeme také zavítat do domu zemřelého, kde rodinní příslušnící držíce se za ruce v kruhu tančí a zpívají. Lámové, kteří zde mají podobnou úlohu jako křesťanští kněží, mají oblečený tradiční, slavnostní oblek Tamangů a tančí příležitostní tanec. Jejich sukně se krásně točí dokola až zrak přechází. Všechny obřady nakonec zabraly 6 dní a musím sdělit, že to byla zajímavá událost, pro nás, tak netypická.

Pokud se rozhodnete navštívit Nepál, což vřele doporučuji, budete to mít mnohem snažší v případě, že milujete rýži a zeleninu. Jestliže podobným jídlům zrovna neholdujete, můžete mít sem tam trochu problém s tím, co jíst.

Rýže se tady jí v mnoha podobách, je to totiž nejlevnější potravina.

Nejtypičtější je pro Nepál dalbáth. Dalbáth se jí často na snídani, na oběd i na večeři. V prvé řadě dostanete hromadu rýže – báth, a k ní něco jako čočkovou polévku – dal. Na okraji talíře se vám poté začnou hromadit přílohy. Kořeněná směs brambor a zeleniny – kari, pálivá směs s masem a ostrá omáčka z chilli papriček. Často se také jako příloha podává dušený špenát. Dal poté vylijete na rýži a s ostatními přílohami si to smícháte tak, jak je libo. Za dalbáth zaplatíte trochu víc, než za jiná jídla, zato si ale můžete přidávat tak dlouho, dokud nejste úplně sytí.

Když zrovna nemáme chuť na rýži, vydáme se do momo restaurace, kterých je v Káthmándú požehnaně. Momo je typická tibetská pochoutka. Je to koule namletého masa, obalená v těstíčku a připravená v páře. Na talíř dostanete takových malých momo asi 10. Samozřejmě nesmí chybět pálivá omáčka, do které si momo namáčíte. Je to opravdu pochoutka.

V malých občerstveních na ulici můžete najít zajímavé dobroty. Třeba pokhora. Směs zeleniny a vajíčka usmažená na oleji. Přirovnat se dá k našemu zeleninovému karbanátku. A neopomeňme chilli omáčku, do které si pokhoru namáčíte. Chilli omáčka opravdu nemůže chybět u žádného nepálského jídla. Pochutina je to výborná, ale krapet mastná. Avšak člověk si nemůže moc vybírat. Proto se mi občas opravdu stýská po českém jídle! Salám, knedlík, sýry všeho druhu, pečené maso, slanina, tlačenka...

Ovocný talíř k obědu
V Nepálu mám trochu obavy jíst maso. Kdybyste viděli místní řeznictví, asi byste pochopili. Před krámem na stole leží kozí hlava, hned vedle flák masa, kolem spousta much...To si opravdu radši dopřeji zeleninu nebo ovoce z místního trhu. Ke koupi jsou zde ananasy, melouny, mango a také čerstvé banány dovážené z Taraí, což je nížinná oblast na jihu Nepálu.

Ve stánku na ulici vám za pár korun připraví ovocný talíř, což je skvělý zákusek po obědě. Celkově tu lidé jí mnohem více zeleniny a ovoce než-li u nás. Z masných výrobků se nejčastěji konzumuje buvol a kuřecí maso. Vepřové jen výjimečně, při speciálních událostech. A hovězí zde nehledejte nebo aspoň ne na talíři. Jsme v hinduisické zemi a kráva je zde posvátná. Avšak krávy můžete potkat na všemožných místech. Na ulici, uprostřed silnice, stádo krav na mostě, potulující se na kopcích...

Během festivalů, kterých je v Nepálu požehnaně se popíjí rýžové pivo, anebo víno – roxi. Víno mě osobně zrovna moc nezachutnalo, ale rýžové pivo je výborné. Na vesnici si jej doma vyrábí skoro každá rodina a my jako hosté jsme občas také přizváni, abychom ochutnali. Na vesnici jsou lidé velmi přátelští a často nás zvou na čaj nebo dalbáth. Pokud přijmete, mají ohromnou radost a nadšeně pozorují, jak se nacpáváte jejich jídlem. Pokud potom ještě nepálsky poděkujete – dhanyebaad a řeknete, že to bylo výborné – mithocha, buďte si jistí, že máte přátele na zbytek života. Svých hostů si Nepálci váží a my si zase vážíme jich, pro jejich přívětivost a milou povahu.

Telefonni cislo v meziprostoru

Telefon jsem bezmyslenkovite zapomnela na vesnici, a proto mi jej doveze snad nekdy nejaky dobrovolnik v cervnu. Pokud mi nekdo psal dekuju, snad doputuje zprava taktez v meziprostoru az ke mne. Pokud neco se udalo piste Klarce.
Ludmila

Kdy úsměvy místních se ztrácí.....

Káthmandský život se žije životem hlavního města, každý den zde plyne rychle, tak se ani nedivíme tomu, že jsme zde stravily 6 týdnů. Pravý čas se přesunout do vesnice, kde se budeme podílet na projektu vzdělávání dětí anglickému jazyku. Na autobusovém nádraží nalézáme náš autobus, ještě si na cestu kupujeme sladké nepálské banány a můžeme vyrazit.
Cesta je příjemná, ještě stále jedeme po zpevněných cestách až do malého městečka Dolalghat, kde náš autobus končí. Toto městečko se nachází na soutoku dvou velikých řek, a tak můžeme v malých obchůdcích podél cesty vidět sušící se ryby na slunci, jinde jejich samotnou přípravu, kdy marinované je místní lidé smaží v rozpáleném oleji. Vysedáme na konečné zastávce a odcházíme na čaj. Pokud někdy člověk neví kudy kam se vydat, nejlépe usednout tam, kde místní posedávají, pijí čaj a také si o jednu sklenici tohoto výborného nápoje požádat. Bohužel zjišťujeme, že poslední dnešní autobus přímo do vesnice kam míříme již odjel, tak nezbývá než dnešní zbytek dne strávit v tomto příjemném malém městečku. Z malého občerstvení, kde popíjíme čaj máme výhled na řeku, a tento pohled je opravdu osvěžující. Teplota již po dobu několika dnů dosáhla teploty krásného, slunečního, parného dne, tak jak jej známe u nás, a tak se rozhodneme vydat k řece. Na jejím břehu míjíme malou dílnu, kde muži kovají tradiční nádoby na vodu, překvapeně se tváří na naši přítomnost, a tak je žádám o fotografii. Ihned se všichni s radostí na nás usmívají, fotoaparát poté putuje z ruky do ruky, každý chce obrázek vidět. Je milé, že ať se zeptám koholi, zdali jej můžu vyfotit, dostávám ihned svolení. Lidé v mestěch či velikých vesnicích se do objektivu usmívají, ale jakmile se vyskytneme v zapomenuté oblasti, kde turista zajisté ještě nezávital, svolení k fotografování dávají všichni, včetně žen či dětí, ovšem ihned upraví své šaty, vlasy a jejich tváře dostávají vážný výraz. Né vždy tak lze zachytit usměvavou a přívětivou tvář místních vesničanů.
Dostáváme se až na břeh řeky, kde si vybíráme osamocené místo, ihned vběhneme do vody, která je překvapivě ještě teplejší než okolní horký vzduch a s radostí zjišťujeme, že hloubka dna nám dovoluje si zaplavat, jak je libo. Tohoto prvního plavání v řece si opravdu užíváme, pereme si také svá oblečení, která do pár minut na slunci usychají a vydáváme se zpět do Dolalghátu. Zde si nemůžeme nechat uniknout ochutnat místní rybí secialitu a dáváme si několik průměrně deset centimentrů dlouhých smažených ryb, ty zajídíme malýma sladkýma rajčátkama a tuze si pochutnáváme. Kdy den se začíná ubírat ke svému konci, nacházíme za městem u břehu krásný chrám, kde v jeho blízkosti se rozhodujeme trávit dnešní noc. Skládáme si batohy a vydáváme se na břeh druhé řeky soutoku. Opět je nám pekvapením, že tato řeka je studená jako jarní říčka z tajících ledů. Na druhém břehu usedají dva rybáři do své úzké loďky z vydlabaného kmene stromu a po proudu řeky rozmísťují na noc své sítě. Během chvíle mají svoji práci hotovou a když proplouvají kolem nás, symbolizujeme zdali se můžeme svézt. Připlouvají ke břehu, jeden vystupuje, dává dva suché kameny do loďky, na které se můžeme posadit, sám zůstává na břehu a my vyplouváme. Loďka balancuje na hladině řeky, ale rybář je neustále v klidu a dlouhou tyčí ovládá směr plavby. Plujeme proti proudu i do místa, kde řeka se zužuje a stává se tak dravější, poté na jiné místo u břehu, kde hladina jakoby byla stálá, jen nad hlavami máme mohutný strom, posetý oranžovými květy. Na pár minut si užíváme svoji plavbu, ale jakoby bychom pluly hodiny. V noci uléháme pod moskytiéry, přeci jen jsme na břehu řeky, což může být ráj moskytů.
Příštího dopoledne vyčkáváme na autobus, který nás dopraví do místa našeho dalšího působení.

Aukce k podpore studentskych stazi Caritas - VOSs

galerii WAGr (www.wagr.cz)

6 tydnu v Kathmandu

Káthmandské údolí, které výhledem z kopců připomíná spíše vyhaslý kráter sopky, je ohraničeno vysokými vrcholky hor, které se jako strážci tyčí do výšin. Toto údolí se skládá ze tří velice strarých měst – Bhaktapur, Lalitpur a Káthmandú. Díky stále vzrůstající populaci se tyto města stávají jedním. Jen Bhaktapur je stále oddělen políčky plnými obilí, či luštěnin. I na těchto políčkách ovšem vzniká spousta nových domů. Lalitpur a Káthmandú jsou od sebe odděleny klikatící se řekou Bagmati. Pro Hinduisty je to řeka posvátná, pramenící v horách nad Káthmandú. Protéká napříč městem, a poté toto údolí opouští mířící si to do Terají.Když přecházíme most, přes tuto řeku, cítíme silný zápach. Všechna kanalizace tohoto velikého údolí totiž ústí do řeky, stejně jako odpadky, kterých je řeka i břehy kolem plny. Jen krávy, které se na březích či ostrůvcích z odpadků v řece pasou, jakoby ani necítily tento zápach a spokojeny přežvykují. Na březích této řeky je možno vidět slumy. Jsou zde jen chatrče, slepené z kusů plastů, plechů, všeho se ve městě válí či zrovna plaví kolem. Děti pobíhají po březích, vrhají na sebe tmavě černou vodu z řeky, jiné zase pouští lodičky vyrobené z odpadků, některé vyhrnují nohavice a řeku přechází. Nestačím se divit, že je možné do této vody vůbec vstoupit.
Nepál je dle HDP druhá nejchudší země na světě. Nepálce, které potkáváme jsou však veselé mysli. Všichni se shodují na tom, že život zde není jednoduchý, a proto nezbývá než se radovat z každé maličkosti. Pokud se někoho zeptáme, zdali je toto či ono možné, odpoví jen „samozřejmě“. Nic zde není problém, a v tomto způsobu myšlení se naprosto lišíme! Připadá mi, že u nás si utváříme samy tolik problémů, ikdyž máme veškěré vybavení, zařízení, stále chceme víc a nejsme spokojeni.
Jaké jsou ulice Káthamndú? Odpověď je jednoduchá, velice pestré a prašné. Mnoho lidí používá roušky přes ústa a nos, protože mnoho cest zde není asfaltových a tak se neustále zvedá mnoho prachu. V pouličních stáncích je možno si koupit čerstvé ovoce jako jsou banány, mandarinky, či melouny pocházející z nížiné oblasti Nepálu zvané Teraje. Hned vedle nabízí pán na plátky nakrájené kokosové ořechy, či usměvavá stařenka čerstvě opraženou kukuřici. Tu připravují většinou postarší ženy.
Ráno se vydáváme na ulici, chytit náš autobus, a tu najednou kolem nás prochází veliká skříň, nestačíme se divit, malý muž ji má naloženou na svých zádech a pochoduje ulicí. Po měsíci zde víme, že je to celkem běžný úkaz. Někdy je to skříň, jindy gauč, křesla, či jiné kusy nábytku. Kastový systém je stejně jako v Indii i tady v Nepálu, není ovšem tak silně dodržován a následován jako v Indii. Jen některá zaměstnání jsou typická pro určitou kastu. Tito nosiči nábytku či švecové, kteří posedávají na každém rohu ulice patří do níže položených kast. Dle tvrzení místních, kast je zde nespočet, ale mezi sebou se rozpoznají třeba díky rysům ve tváři, pro nás, které nejsme rodilé, je to téměř nemožné.
Ikdyž jsme zde již 6 týden, stále se učíme novému o místních lidech, kultuře a zvycích!


Nyni uz mame temer vse sbaleno a z naseho pokojicku pro princezny asik za hodinu odjizdime do vesnice Khanikhola kde budeme travit 3 tydny s detmi ve skole...