Káthmandský život se žije životem hlavního města, každý den zde plyne rychle, tak se ani nedivíme tomu, že jsme zde stravily 6 týdnů. Pravý čas se přesunout do vesnice, kde se budeme podílet na projektu vzdělávání dětí anglickému jazyku. Na autobusovém nádraží nalézáme náš autobus, ještě si na cestu kupujeme sladké nepálské banány a můžeme vyrazit.
Cesta je příjemná, ještě stále jedeme po zpevněných cestách až do malého městečka Dolalghat, kde náš autobus končí. Toto městečko se nachází na soutoku dvou velikých řek, a tak můžeme v malých obchůdcích podél cesty vidět sušící se ryby na slunci, jinde jejich samotnou přípravu, kdy marinované je místní lidé smaží v rozpáleném oleji. Vysedáme na konečné zastávce a odcházíme na čaj. Pokud někdy člověk neví kudy kam se vydat, nejlépe usednout tam, kde místní posedávají, pijí čaj a také si o jednu sklenici tohoto výborného nápoje požádat. Bohužel zjišťujeme, že poslední dnešní autobus přímo do vesnice kam míříme již odjel, tak nezbývá než dnešní zbytek dne strávit v tomto příjemném malém městečku. Z malého občerstvení, kde popíjíme čaj máme výhled na řeku, a tento pohled je opravdu osvěžující. Teplota již po dobu několika dnů dosáhla teploty krásného, slunečního, parného dne, tak jak jej známe u nás, a tak se rozhodneme vydat k řece. Na jejím břehu míjíme malou dílnu, kde muži kovají tradiční nádoby na vodu, překvapeně se tváří na naši přítomnost, a tak je žádám o fotografii. Ihned se všichni s radostí na nás usmívají, fotoaparát poté putuje z ruky do ruky, každý chce obrázek vidět. Je milé, že ať se zeptám koholi, zdali jej můžu vyfotit, dostávám ihned svolení. Lidé v mestěch či velikých vesnicích se do objektivu usmívají, ale jakmile se vyskytneme v zapomenuté oblasti, kde turista zajisté ještě nezávital, svolení k fotografování dávají všichni, včetně žen či dětí, ovšem ihned upraví své šaty, vlasy a jejich tváře dostávají vážný výraz. Né vždy tak lze zachytit usměvavou a přívětivou tvář místních vesničanů.
Dostáváme se až na břeh řeky, kde si vybíráme osamocené místo, ihned vběhneme do vody, která je překvapivě ještě teplejší než okolní horký vzduch a s radostí zjišťujeme, že hloubka dna nám dovoluje si zaplavat, jak je libo. Tohoto prvního plavání v řece si opravdu užíváme, pereme si také svá oblečení, která do pár minut na slunci usychají a vydáváme se zpět do Dolalghátu. Zde si nemůžeme nechat uniknout ochutnat místní rybí secialitu a dáváme si několik průměrně deset centimentrů dlouhých smažených ryb, ty zajídíme malýma sladkýma rajčátkama a tuze si pochutnáváme. Kdy den se začíná ubírat ke svému konci, nacházíme za městem u břehu krásný chrám, kde v jeho blízkosti se rozhodujeme trávit dnešní noc. Skládáme si batohy a vydáváme se na břeh druhé řeky soutoku. Opět je nám pekvapením, že tato řeka je studená jako jarní říčka z tajících ledů. Na druhém břehu usedají dva rybáři do své úzké loďky z vydlabaného kmene stromu a po proudu řeky rozmísťují na noc své sítě. Během chvíle mají svoji práci hotovou a když proplouvají kolem nás, symbolizujeme zdali se můžeme svézt. Připlouvají ke břehu, jeden vystupuje, dává dva suché kameny do loďky, na které se můžeme posadit, sám zůstává na břehu a my vyplouváme. Loďka balancuje na hladině řeky, ale rybář je neustále v klidu a dlouhou tyčí ovládá směr plavby. Plujeme proti proudu i do místa, kde řeka se zužuje a stává se tak dravější, poté na jiné místo u břehu, kde hladina jakoby byla stálá, jen nad hlavami máme mohutný strom, posetý oranžovými květy. Na pár minut si užíváme svoji plavbu, ale jakoby bychom pluly hodiny. V noci uléháme pod moskytiéry, přeci jen jsme na břehu řeky, což může být ráj moskytů.
Příštího dopoledne vyčkáváme na autobus, který nás dopraví do místa našeho dalšího působení.
Žádné komentáře:
Okomentovat