Jste srdečně zváni!

NEPÁLSKÉ VEČERY V RYBĚ

Nejbližší večer se uskuteční 13. října 2011. Hosty večera na téma "NEPÁLSKÉ PUTOVÁNÍ" budou studentky CARITAS - Vyšší odborné školy sociální Olomouc, Klára Hamplová a Ludmila Heriánová, které strávily pět měsíců v Nepálu při získávání zkušeností s rozvojovou pomocí. Další večery jsou plánovány obvykle na druhý čtvrtek v měsíci, takže 10. listopadu a 13. prosince se můžete těšit na zajímavé hosty, které mají něco společného s Nepálem.

Více informací na
http://www.namastenepal.cz/cz/menu/
http://www.rybanaruby.net/rybanaruby-program-klubu

Město, které založil sám bůh Shiva

Při cestě napříč severní Indií ještě navštěvujeme Varanasi. Město, které založil samotný bůh Shiva. Toto město je nejstarším městem na světě, ale svůj význam a věhlas získalo především díky řece, lemující toto město. Je to řeka Ganga, dle víry v Hinduismus, postvátná to řeka, jejíž voda smyje hříchy z každé lidské bytosti. Již po příjezdu do tohoto města cítím malou nervozitu, přeci jenom se nacházíme už tak blízko Gangy. Naše první kroky proto směřují právě k řece. Procházíme ulicemi, spolu s poutníky a padajícím večerním šerem až na břeh řeky.

Posvátno tohoto místa, mě ihned pohltilo a hluboko zasáhlo. Jsem v údivu! Nacházíme se na tzv. Ghátu, neboli místě, kde dochází k očistným rituálům, místě, kde se tradičně pálily lidská mrtvá těla, pro tyto účely jsou vyhrazeny pouze dva gháty, kde neustále plápolá oheň.

Největší kouzlo má ovšem Ganga za úsvitu, slunce vychází na druhém břehu řeky, zářící svým slabým, ranním svitem na hladinu řeky a poutníky, vykonávající ranní očistný rituál. Osobně přítomnost vody na svém těle záměrně nevyhledávám, v řece totiž můžete vidět všechno, odpadky, věnce z květin, mrtvá těla, výkaly. Snad je řeka opravdu tak posvátná a dokáže léčit duši, či víra Hinduistů je natolik silná, že je uchrání a mohou si vážit každého okamžiku v řece. Všechny ranní rituály sledují s respektem a úctou a nechávám se unést jejich sílou.
Město je díky břehu řeky oslnivé svojí energií, a pokud se záměrně ztratíte v malých, úzkých uličkách, kde před dveřmi starých domů probíhá veškerý všední a obyčejný život, kde se nachází spoustu nenápadných chrámů, občas projde kolem kráva či pes, odpadky se válí všude, lidé posedávají na zápraží a popíjí čaj, ucítíte Varanasi jako město samotné.

Je téměř nemožné se ve spleti těchto uliček vyznat, proto se o to ani nesnažím a nechávám se unášet vlastními kroky tam, kam mě zavedou. Zavedly nás o pár dní později do města Agra.Toto město jako samotné není až tolik populární, ale my jsme zde přijely uzřít na vlastní oči jeden ze sedmi divů světa – Taj Mahal.

Stát před divem světa jakým je Taj Mahal, je vskutku dechberoucí, před nesmírnou jeho krásou a velikostí, je člověk udiven, jak jen mohla Toto stvořila lidská ruka. Stavba trvala 22 let.
5 měsíců je za námi, Nepál je vskutku krásná země! Země, kde mezilidské vztahy jsou blízké a srdečné, země oplývající kouzelnou krajinou, kde se lidé sklání před majestátností hor a popíjí mléčný čaj, země plna lidí s úsměvy na tvářích, kdykoli ochotni pomoci. Jak je výstižně řečeno v jednom průvodci, Nepál nezměníme, nýbrž on změní nás.

Závěrem bych chceme předně poděkovat rodinám, které nám byly neustálou oporou. Dále děkujeme naší škole CARITAS – Vyšší odboré škole sociální Olomouc, která nám umožnila tuto nezapomenutelnou zkušenost, dále také naším sponzorům, firmě High Point, Gemma, Prabos, Direct Alpine, Rejoice, Saltic, Outdoor a Sport Slavičín, E-outdoor sport Praha a Buff. Bez jejich hmotných darů, bychom se jen stěží mohly podílet na místních projektech. a závěrem také samozřejmě Valašskému a Slováckému deníku, konkrétně p. Urubkovi a p. Bohunovi, díky nimž jsme se mohly podělit o své zážitky s vámi.

Čaj, kam se jenom podíváš!

Naše cesta míří za záhadou čaje. Jako jediné nepálské Fair Tradové zboží se do naší republiky dováží právě čaj z čajové oblasti Kanchanjunga, která se nachází až na severních hranicích s Indii a Tibetem. My ovšem nemáme tolik času na návštěvu tohoto místa, proto se vydáváme za čajovými plantáži do oblasti Ilamu, přesněji do stejnějmeného horského městečka.
Již cestu do Ilamu začínají lemovat malé čajové keříčky, krásně zarovnané pravidelným sběrem. Naším cílem je přijít na kloub tomu, co všechno se skrývá za lahodným šálkem horkého zeleného či černého čaje. Jako první proto navštěvujeme 120 let strarou továrnu na zpracování čaje, ta v dnešní době již není v provozu, ale zjišťujeme, že právě před 120-ti lety zde byly zasazeny první čajové keříky. Následujícího dne se vydáváme do jiné továrny. Již v její blízkosti cítíme vůni čaje, která se nese po okolí. Tady se nás ochotně ujímá sám pan manažer a celý postup zpracování místního čaje nám vysvětluje a názorně ukazuje.

Domů se navracíme již za večerního šera, místní vytahují baterky a svítí si na cestu, stejně jako i my svítíme darovanou čelovkou od E-outdoor Praha. Jsme plny poznatků, čajové lístky se zde vykupují přímo od farmářů, kteří čaj sbírají na svých políčkách, díky čemuž se tento čaj může považovat za organický. Sklizeň probíhá od března do listopadu, přesněji ve 4 obdobích, od toho se také odvíjí, jaké jsou lístečky kvality a zdali vznikne čaj zelený či černý. Také se dovídáme, že místní čaj byl dovezen ze Západního Bengálska ze severní Indie, přesněji z Darjeelingu.
Pokud tedy čaj putoval z Darjeelingu do Ilamu, nezbývá než se vydat po stopách čaje přímo do Darjeelingu. Cestu nám jen znepříjemňuje silný déšť, Outdoor Sport Slavičín nám na naši cestu daroval pláštěnku, která nás naštěstí chrání před deštěm i včetně našich batohů. Přijíždíme v dopoledních hodinách do malého městečka Kurseong, tady vyčkáme do 3-ti hodiny odpolední, kdy má odjezd náš vlak do Darjeelingu. Vlak to není obyčejný, nazýván je „Toy Train“ do porovozu byl spuštěn roku 1881, jeho trať je dlouhá 88km a je také zapsán na seznam památek UNESCO.

Přesně v 15:00 se náš vlak dává do pohybu a ulice jakoby ožila. Úřednící běhají kolem vlaku, mávají praporky navigujíce dopravu i náš vlak. Ten projíždí ulicí, středem městečka, v těsné blízkosti krámků, tak těsné, že by stačilo pouze natáhnout ruku z okýnka a nakoupit si co je libo. Průměrná rychlost vlaku je 5-8km/hod, a za doprovodu občasného troubení náš vlak pomalu stoupá krajinou, lemujíce silnici a krásné malé dřevěné domky. Lidé do vlaku během cesty přiskakují a opět vysedají, kde sami chtějí.Výhledy na zasněženou Himálaj jsou nám díky monzunům skryty, to asi aby zbylo i něco pro příště, ale za to můžeme vidět čajové plantáže rozprostřené po okolních kopcích, přejíždíme silně rozvodněné, hučící potoky s vodopády. Po téměř 4 hodinách přijíždíme do horského městečka Darjeelingu ve státě Západní Bengálsko. Čaj se v této oblasti pěstuje od roku 1847, kdy byly vyasazeny první čínské čajovníky Brity, ti si tuto oblast tehdy zvolili jako rekreační místo pro své důstojníky a správce, které trápila úporná vedra velkých indických měst.
Taková by byla historie světoznámého Darjeeling čaje, my si nemůžeme nechat ujít ochutnat tento čaj a objednávnáme si jarní sklizeň, patřící k těm nejchutnějším a nejvyhlášenějším. Šálek horkého čaje byl výtečný, jeho atmosféru doplňují dřevěné i kamenné domky v britském stylu, deštivo a všudepřítomná mlha. Darjeeling i v tomto počasí má kouzlo!

Darjeeling Himalaya Toy Train

Zdravime vsechny z Darjeelingu!

Jak asi vypadá jediná železnice v Nepálu?

Naše cesta směřuje na východ, opouštíme hlavní město Káthmandú a nočním autobusem se vydáváme do Janakpuru. Města, které se nachází v nížinách zvaných Teraje, a místě kde se narodila Sita. Dle slavné knihy Ramajány se zde také provdala za Rama. Sita i Ram jsou reinkarnací Lakshmi a Vishnu, oba jsou velice významní bohové v Hinduismu, proto je toto město teké cílem mnoha hinduistických turistů.
V tuto dobu není nejbezpečnější cestovat, jelikož několik dní vytrvale pršelo a pravděpodobnost sesuvů půdy se zvyšuje, jak jsme také mohly vyčíst v místních novinách. My ale máme štěstí a v pořádku, brzkého rána přijíždíme, díky monzunům opět za deště, vytahujeme bundy High Point, které jsou tak kvalitní a pohodlné, že ani kapku vody nepropustí. Ubytováváme, posnídáme v místním pouličním občerstvení a vydáváme se za jedním z naších cílů této cesty. V Janakpuru se mimo jiné nachází také jediná 51km dlouhá železnice v celém Nepálu. Tuto jedinečnou příležitost si nemůžeme nechat ujít. Hlavní ulící, která nám už spíše svým ruchem a obyvatelstvem připomíná Indii se dotáváme až na železniční stanici. Mnoho lidí ji má za svůj domov, kličkujeme mezi spícími lidmi, až k pokladně, která je ovšem zavřená, nezbývá než se podívat na nástupiště. Na kolejích jsou odstaveny tři vagóny, hned na první pohled se mylně domnívám, že není možné je uvést ještě někdy do pohybu, uvnitř jsou díry jak v podlaze, tak i ve střeše a stěnách. Mezi koleji běhají kozy, prasata a vedle nich spí krávy. „Ale kdy nějaký vlak přijede?“ v duchu se tázám sama sebe i lidí kolem nás. Odpovědi místních na tuto otázku jsou různé, nakonec se ale dovídáme, že díky vytrvalým děštům je pravděpodobné, že žádný vlak ani nepřijede protože se ten dnešní nejspíše někde vykolejil, běžně se to stává 2x až 3x denně a tak je to docela nebezpečná projížďka. Závěrem jsme vlastně rády, že žádný vlak ani nepřijel, snad někdy příště se po této železnici i projedeme.
Po celém městě se nachází posvátné rybníky, v kterých se lidé koupou i perou prádlo. Nám ovšem odvaha nedovolila vstoupit do temně zelené vody, proto se procházíme po březích a nasáváme posvátnou atmosféru. Naše kroky nás dovedou na nádvoří chrámu Janaki, právě na tomto mítě se slavná Sita narodila. Stavba je to překrásná a jsem v údivu, že tak neobvyklá a jedinečná budova se nachází zde v Nepálu. Tento chrám není až tak historickou budovou, byl vystavěn v roce 1912, ale je opravdu překrásný! Vyzouváme si boty a vstupujeme dovnitř, kde se prochází poutníci i kněží. V samotném nitru chrámu dostáváme věnec z květin kolem krku a požehnání od jednoho z představených.

Závěrem ještě navštěvujeme nejvytíženější nemocnici malomocentsví na světě. Nachází se asi hodinu cesty od Janakpuru na krásném, tichém místě. Ročně příjmou 55 000 pacientů s diagnostikovanou leprou čili malomocentsvím. Byly jsme provedeny jak laboratoří, sesternou, fyzioterapií tak i nemocničními pokoji, kde jsme se mohly setkat přímo s pacienty. Lepra je v Nepálu stále ještě vážným problémem, v dnešní době již naštěstí i díky této nemocnici na ústupu. Nejdůležitější je vzdělávat, převážně lidi žijící na vesnici v tom, že je to nemoc vyléčitelná a čím dříve se léči, tím zůstane méně trvalých následků. Exkurze této nemocnice byla zajímavou zkušeností!

Prace na poli a usmevave devcatko. Pekny den prejeme do nasi vlasti:] Lukla